50. Dvojí pohled

11. 3. 2019

Zjišťuji, že se na svět dívám jednak skrze prizma vědeckého světového názoru (v plném smyslu slova, ne v jeho marx-leninské deformaci) a jednak se mi vnucuje pohled, který mne vede k uznání takových jevů, jako jsou synchronicita a znamení. Tyto dva různé pohledy se mi vzájemně vylučují – snaha vysvětlit synchronicitu jako přírodní zákon a začlenit ji do vědecké teorie vede k rozbití této teorie, k paradoxům. Z hlediska vědy je synchronicita jev nahodilý, z hlediska pozorovatele však jde o jakousi zákonitost, o vztah příčinnosti, který o čemsi vypovídá. Vezměme si panenku voodoo. Manipulace s ní má být příčinou zásahu do reality objektu zásahu, zatímco z hlediska vědy o příčinnosti nelze mluvit. Možná to souvisí s tím, že věda díky své metodologii zachycuje jen jednu rovinu reality, zatímco synchronicita je projevem roviny další. Co tím myslím: Věda svou metodologií redukuje realitu na jevy opakující se a opakovatelné a na tom zakládá svou schopnost predikovat, co se stane, když udělám to a to. Jevy neopakující se a neopakovatelné pak zůstávají mimo její zorné pole. Je to podobné jízdnímu řádu, který zachycuje jen vlaky, které zastavují v naší malé stanici, a opomíjí třeba rychlíky, či dokonce vlaky vypravované mimořádně. A takovými rychlíky a mimořádkami jsou pak jevy synchronicitní.

Lidé se zákonitostí náhody pracují odedávna. Odedávna se ptají nahodilých uspořádání věcí, co si mají myslet o realitě, o tom, co je čeká, a co by proto měli udělat; znáte to: když se nemůžete rozhodnout, řeknete si Když se stane to a to, udělám toto, když ne, udělám něco jiného. Taková je jedna z technik, užívajících k rozhodnutí náhody. Stejné je to, když si hodíte mincí nebo kostkami. Tak se z nahodilého uspořádání věcí, např. karet, ale i jiných předmětů, snažíme vyčíst, co pro nás znamenají (na něco se v duchu zeptáme a čekáme náznak odpovědi). Totéž v jiné formě je třeba nahodilé otevírání libovolné knihy (např. Bible) a čtení prvního citátu, který nám tak padne do oka, jenž by měl osvětlit hledačovu situaci. Používání těchto technik může dojít tak daleko, že hledač rezignuje na svoji rozumovou, poznávací mohutnost a ptá se, co má dělat, aby udělal dobře, a čeká, že mu náhoda, okamžité nahodilé uspořádání reality odpoví, dá pokyn, co má dělat. Technika ptaní se má, jak jsme viděli, řadu podob a spočívá v hledání znamení, jež člověku nahodilé uspořádání reality dá. Jedním z nahodilých fenoménů je také sen a my máme tendenci se ptát, co se nám snaží snové obrazy sdělit. Za znamení můžeme pokládat i, když někdo náhodou vysloví slovo, které právě čteme, či si jen myslíme, a podobně. Také se nám může některé slovo zdát příznakové – jako když v proudu cizojazyčné řeči najednou zazní slovo z našeho jazyka, třeba proto, že jsme se s tímto slovem, s těmito slovy setkali při nedávné četbě. Odsud je jen malý krok k tomu, že slova s příznakem slyšíme či vidíme všude.

Co si počít s toto zkušeností? Jak ji uvést do souladu s rozumovou představou reality, založenou na vědeckém světovém názoru? Odpovědět je věru těžké. Člověku, který se ptá znamení, co má dělat, se může stát, že mu znamení přikážou něco, co je v příkrém rozporu s tím, co by chtěl, třeba co uznává jako mravní zásadu. Pak se začne ptát. Skutečně mám znamení poslouchat? Mohu je neposlouchat, když mi neuposlechnutí hrozí sankcí? A také začne uvažovat, kdo mu ta znamení dává. Bůh, či ďábel? Zdálo by se, že to, co je v rozporu s božími přikázáními, je z dílna ďáblovy.

Ale pak si přečte v Bibli o Abrahámovi, který málem díky znamení zabil svého syna, a znejistí. Jak může Bůh přikazovat to, co je v rozporu s jeho přikázáními? Tento rozpor je skutečně na zbláznění. Dokud si člověk neřekne: Bože, staň se vůle tvá. Budu jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ať se děje cokoli, a to, co přijde, bude z tvé vůle, tedy dobré; a já to přijmu, ať se stane, co se stane.

Zdá se, uvažujeme-li o dvojím možném pohledu, že současná distinkce vědecké X esoterické kopíruje někdejší lišení materialistické X idealistické a vychází přitom z různých pojetí pojmu vědomí. Ve vědeckém přístupu existuje jen vědomí individuální, vědomí subjektu, v esoterickém názoru je subjektivní vědomí a veškerý hmotný svět jen projevem světového vědomí. Proč vůbec uvažujeme o esoterismu, když je nám dostupné jen individuální vědomí? Protože vysvětluje jevy, které západní věda pojmout a vysvětit nedokáže, ať je to čínská medicína, buddhistické vidění světa, jóga a meditace, synchronicita apod. Např. jí není zřejmé, jak to, že čínská medicína funguje, ani proč fungují techniky hledání zmíněné výše.