36. Pozice moci

25. 3. 2012

Tento text vznikl na základě reflexe Holešovské výzvy, která je výrazem nespokojenosti české veřejnosti s fungováním společenské struktury ČR, konkrétně s činností vlády a prezidenta a žádá jejich odstoupení. Z vystoupení iniciátora výzvy Slávka Popelky v České televizi se dále dozvídáme, že za současný stav je zodpovědná korupce státních činitelů, jež by měla být odstraněna zákonem o prokazování legálního nabytí majetku v hodnotě nad 20 milionů Kč a trestním postihem v případě neprokázání (což by mělo řešit státní dluh).

Holešovské výzvě je od počátku vytýkána nekoncepčnost, totiž snaha odstranit vládnoucí garnituru bez toho, aniž by výzva měla připraveny další kroky k řešení situace. To ne zcela odpovídá pravdě: vedle zákona o postižení korupčníků výzva požaduje zavedení institutu referenda, zřízení vlády odborníků, zastavení vládou nastartovaných reforem a zahájení příprav voleb, vedle dalších požadavků (zastavení církevních restitucí, odvolání podpisu smlouvy ACTA).

Je ovšem k zamyšlení, zda to může stačit k tomu, aby se něco změnilo. Ani dekapitace státu, tj. odstranění vládní garnitury, tradiční nástroj revolucí, jak je známe z posledních dvou století, ani snaha budovat novou společenskou strukturu na zelené louce nemívá úspěch. Jedna garnitura je vystřídána druhou a v případě společenské struktury se dotvoří mechanismy, které umožňují nastoupivší vládnoucí garnituře udržet si moc za jakoukoli cenu.

Existuje totiž neustálý boj o moc všemi možnými prostředky (válka, intriky ap.) a ten, kdo je nejbezohlednější a nejmocnější, po čase zvítězí a na delší dobu se jako absolutní vládce chopí moci, než jej objektivní změny odvanou. Tyto procesy se dějí ve střídajících se cyklech – jsou období, kdy zuří mocenský boj, a jsou období relativního uklidnění. Boj o moc logicky vyplývá ze stavu věcí: neví se totiž, kdo má vrch, dokud boj o moc neproběhne, není zřejmý poměr sil, dokud se nestřetnou.

To platilo, dokud se neobjevila demokracie, jejíž podstatou je, že moc sama sobě vymezí hrací plochu a mantinely.

Proč o tom všem hovoříme? Protože chceme poukázat na složitost problému, před kterým stojíme při každé snaze zreformovat společenskou strukturu, a to nejen v případě Holešovské výzvy.

Co si počít poté, co z pozic moci odstraníme nevhodné (zkorumpované) osobnosti? Myslím, že právě zde je potřeba velkorysejší přístup a širší analýza situace. Náš pohled je tento: společenská struktura, již tvoří zákony a instituce, vytváří pozice moci, do nichž je třeba dosazovat z hlediska jejich zamýšleného fungování optimální osobnosti, a to jak po stránce odborné, tak i morální. Vzhledem k tomu je třeba uspořádat jejich výběr – jak vidíme, dosavadní způsob nefunguje. Volby u nás zohledňují něco zcela jiného, než je morálka a odbornost. Zjišťujeme, že na klíčové pozice moci jsou vybíráni lidé nemorální, bez odbornosti kromě odbornosti na politickou demagogii a zákulisní intriky.

Problémem se ovšem v takové situaci jeví, kdo bude lidi do pozic moci vybírat. Politické strany, jak je známe dnes a u nás, se zdiskreditovaly a zkompromitovaly a jejich fungování nikdo nevěří. Jsou hlasy, které nacházejí řešení v regulaci financování stran a jejich volebních kampaní, v kontrole jejich volebních programů a v odvolatelnosti nekompetentních politiků. V alternativě k výběru volbami se nachází to, co známe z fungování nepolitických institucí – výběr do pozic moci podle odbornosti a morálky odbornou komisí. Můžeme zde připomenout i to, jak tento problém řeší církevní hierarchie.

Ke hledání příčin dysfunkce ve výběru osobností do pozic moci lze ovšem namítnout, že funguje i opačný mechanismus: ať se v pozici moci ocitne jakákoli osobnost, je pozicí moci zformována do podoby lobbistického přitakávače, ať se snaží sebevíc zůstat morální. Jak z tohoto začarovaného kruhu ven?

Četli jsme v tomto směru návrh na uzákonění odvolatelnosti osobností z pozice moci. Myslíme si, že je to vhodný kamínek do mozaiky optimální společenské struktury. Jde ovšem o to, kdo jej prosadí a v jaké podobě. Opět narážíme na obecnější problém: Společenská struktura má složku oficiální – zákony, instituce, a neoficiální – mafie, kmotři. Každá společenská struktura je přitom konkrétní, aktuální, historická, daná se vším všudy a její případná přestavba musí počítat s oběma složkami. Jde pak o to, nakolik je složka oficiální formována tak, aby regulovala či neregulovala složku neoficiální. Jde o to, že neoficiální složka má mocenský vliv, ať se nám to líbí, či nikoli. Jde o to, že de facto každý člověk je v nějaké pozici moci a uplatňuje v ní svůj vliv, jakkoli nemorální, aniž by do ní byl vybrán jinak než osudem, náhodou. Z tohoto hlediska je žádoucí budovat ve všech lidech morální postoje, aby tak bylo zajištěno jejich vhodné fungování v každé pozici moci.

Co se týče teorie pozic moci, lze ještě konstatovat jistou hierarchičnost pozic moci, kdy vyšší pozice je nadřazena pozicím nižším. Vyšší pozice přitom může generovat pozice nižší a určovat strukturu těchto pozic. Vyšší pozice může určovat priority činnosti nižších pozic, takže se může stát při obsazení vyšší pozice bezcharakterní osobností, že bude nutit osobnosti v nižších pozicích k nemorálnímu jednání (což vysvětluje, proč se říká „Ryba smrdí od hlavy“), takže instituce z těchto pozic složená začne konat dysfunkčně (např. banka doporučuje klientům špatné produkty, na kterých ovšem sama profituje). Tudy se do institucí dostává jako součást firemní kultury lež, přetvářka a předstírání, čemuž lze zřejmě bránit vyžadováním průhlednosti fungování institucí.

Právě uvedená pasáž nabízí naději: začne-li se s vymezováním hrací plochy a mantinelů v nejvyšších patrech společnosti odborně a morálně způsobilými osobnostmi, lze doufat, že my jako členové dané společnosti moc nakonec ukočírujeme.

Tento text se nepokouší přinést konkrétní řešení, nýbrž jen náměty k zamyšlení.