39. Optimismus

15. 7. 2012

Mladí v čase deziluze chodí za starými a očekávají od nich, že ti jim vyvrátí jejich argumenty a ukážou mladým, že to, co se jim zdá špatné, je dobré. Staří už ovšem vědí, jak se věci mají, a těžko se jim bude vysvětlovat, že vlastně žijeme v ráji s anděly, když nás každodenní život přesvědčuje, že život je peklo s hloupými a zlými. Zároveň ale vědí, že bez naděje se žít nedá. Co pak říci na takové  konstatování, že je strašné, jak málo stačí k tomu, aby se špatní chopili moci uvnitř vůči tomu bezmocné demokracie? Co zbývá starému odpovědět, než že se musíme smířit s tím, že přesto přese všechno nic lepšího než demokracii nemáme a musíme si vystačit s ní s vědomím, že je lepší než krvavá diktatura. Je to stejné, jako odpovídat na poukazování na tu strašnou skutečnost, že za sto padesát let už nikdo z těch, kdo dnes žijí, žít nebude: že všechno současné lidstvo do sto padesáti let vymře. A tak, jako nemyslíme na to, že zemřeme, a jaksi bezelstně předpokládáme, že se to nestane, stejně tak je dobré bezelstně věřit, že přes všechny chyby a trable, které kolem sebe vidíme, se to přece jen dá vydržet a problémy přece jen, v mezích možností, lze řešit. Ano, řeknou pak moudří staří, kteří nechtějí oponovat laciným optimismem, žijeme na kře a na okraji propasti, ale musíme s tím prostě počítat, aniž bychom se tím nechali ochromit. I tak se dá žít a my se to musíme naučit. A to je ten jediný, reálný optimismus, pro život tak žádoucí, optimismus, kterému se dá věřit a který lze při hledání skutečně nalézt.