62. Pro toho, kdo cítí, je život tragédie, pro toho, kdo myslí, je život komedie

5. 1. 2014

Na tuto repliku jsem si vzpomněl, když jsem uvažoval o tom, jak sdělit důležité věci těm, u nichž je na prvním místě citová reakce, která v nich vyvolá bouři myšlenek, což by nevadilo, kdyby ona reakce nebyla záporná a ony myšlenky nebyly negativní.

Pokud vám někdo řekne, že uvedená replika v jeho případě neplatí, protože právě přemýšlení jej stáčí do deprese, bude se vám zdát, že není věcí rozhodnutí, zda budu reagovat emocionálně, nebo racionálně.

Z toho by pak vyplývalo, že ona replika zřejmě vyslovuje fakt, že existují lidé, kteří bez ohledu na svou vůli reagují na situaci emocionálně, tj. tak, že prožívají emoce, jež formují jejich myšlení, jež dávají vznik myšlenkám určitého typu, jež formují jejich pohled na svět, vidění světa, a myšlení je v nich jaksi druhotné, v zápřahu citů jsou vlečeni k myšlenkám určitého druhu (negativním), tedy že nálada formuje jejich vnímání reality.

A na druhé straně že existují lidé, kteří dík svému ustrojení stojí nad emocemi a přemýšlejí o skutečnosti, která je obklopuje, klidně, ba chladnokrevně, a proto pozitivně.

A že cesta těch citově založených lidí ke klidnému rozjímání o světě je těžká, svízelná, ale ne nemožná, protože se mohou opřít o sebezáchovnou reflexi.

Uvedu příklad, abych nastínil, co tím myslím, svůj dávný zážitek. Něco se mi nepovedlo tak, že jsem z toho byl zoufalý a napadlo mne, že teď bych měl dělat zoufalé věci – rvát si vlasy, něco rozbít... a pak jsem si uvědomil, že takovýmto propadnutím žalu jen věci zhorším a že bude lepší, když zůstanu klidný.

Je zřejmé, že ty popsané dva lidské typy nejsou ve skutečnosti typické, že jsou to jen dva krajní póly, mezi kterými se většina populace pohybuje. Ba je možné pochybovat o výše uvedeném výkladu zmíněné repliky, uvážíme-li, že je možné předpokládat, že veškeré myšlenky produkuje aparát opírající se o city, že veškeré myšlenky, ať černé nebo „bílé“, jsou dány našimi náladami a citovými postoji, že stejně tak bychom mohli říci: Pro toho, kdo cítí, je život komedie, pro toho, kdo myslí, je život tragédie. Že existují jiné dva typy, dvě krajnosti: s depresívním, pesimistickým naladěním, jehož produktem jsou černé myšlenky, a s optimistickým naladěním, jež produkuje „bílé“ myšlenky.

Při tomto výkladu by se mohlo zdát, že optimismus a pesimismus jsou nezvratně dány, ale opomíjíme možnost „přivést někoho na jiné myšlenky“, čehož lze dosáhnout působením zvnějška (recepcí, vnímáním určitého druhu – knih, zábavných televizních pořadů, či naopak katastrofických filmů atp.) nebo vlastním, cíleným úsilím subjektu, kdy člověk sám se snaží o tzv. pozitivní myšlení, tj. zahání černé myšlenky a soustřeďuje pozornost na myšlenky „bílé“ v rámci jakési „duševní hygieny“.

Až nyní, po projití předchozí myšlenkové cesty, mne napadlo, že smysl sdělení oné repliky asi spočívá v tom, že ze zahlcení city nás dostává myšlenková reflexe, že reflexe nás dostává nad city, citové postoje a citové reakce. Že reflexe může na citech založené postoje a myšlenky „otočit o 180°“, „přepólovat“, z negativních změnit na kladné (a případně z kladných na negativní), stačí se (v intencích onoho známého „napočítat do desíti“) jen zklidnit a zamyslet.

11. 2. 2014:

A vida: je ještě jeden výklad úvodní repliky: Jsou lidé citliví, které zraňuje každý dotek, a pak každý jejich kontakt s realitou je tragický. Je potom lepší obrnit se rozumem a bude ti veseleji.