1. ČEMU VĚŘIT V INFORMAČNÍM CHAOSU?

Čemu věřit v informačním chaosu? Když jisté je jen, že nic není jisté? Chceme-li se pohnout z místa, musíme přijmout optimistický předpoklad, že naše uvažování má smysl. Že náš mozek dělá vše, co může, pro to, aby nám před vědomí přivedl model světa takový, jaký svět je. Takovéto východisko nazvěme filozofie předpokladů, protože vzápětí musíme předpokládat i další skutečnosti: že za modelem světa v naší mysli je jím odrážená realita, že tento model realitu nezprostředkovává jen takovou, jaká se nám jeví, ale dovoluje nám dospět k jejím podstatným rysům.

2. CO SI UVĚDOMUJEME JAKO JISTOTU?

Tři věci: svoje já, které si něco uvědomuje, vědomí, kterým si něco uvědomujeme, a v něm obsahy vědomí. Já „sedí v hledišti“, vědomí je „scéna“, a to, co převládá, jsou obsahy vědomí na této scéně. O obsazích vědomí můžeme předpokládat, že jsou modelem reality kolem nás. Obsahy vědomí se odvíjejí v souvislém toku a jejich smyslová, počitková, vjemová náplň je zaměřována významy, takže si nejen něco uvědomujeme, ale zároveň víme, i co si uvědomujeme. Obsahy vědomí odrážejí realitu jako vnitřně diferencovaný celek a např. celek zorného pole se rozpadá na jednotlivé věci. Tento celek realizující se v přítomnosti, aktuálně, můžeme nazvat aktuální mentální model, případně momentální mentální model a celou představu pak momentalismus. Podstatná část aktuálního mentálního modelu zmizí, když zavřeme oči; když ztratíme vědomí, zmizí celý.

3. JAK OD JISTOTY TOHO, CO SI UVĚDOMUJEME, DOJÍT K PRAVDIVÉ PŘEDSTAVĚ O SVĚTĚ?

Naše představa o světě vzniká společenským kontaktem s představami ostatních lidí, jak se vyvíjely v historii. V moderní době se ustavila speciální instituce na sjednocování těchto představ, na odstraňování rozporů mezi nimi a vytváření jakéhosi globálního modelu reality. Je jí věda, která tuto úlohu postupně přebírá od náboženství. Cílem globálního modelu je vysvětlení aktuálních mentálních modelů všech lidí. Protože proces utváření globálního modelu je složitě zprostředkováván, nutně se na tvorbě světového názoru jednotlivých lidí podílí jejich vlastní, individuální zkušenost. Právě ta je zárukou nutného odstupu člověka od společensky zprostředkovaných globálních schémat a umožňuje mu vlastní kritický nadhled v situaci, kdy globální model podléhá ideologickým zkreslením.

4. CO VIDÍME, KDYŽ ČTEME?

V prvé řadě vidíme skvrny na médiu. Ty dešifrujeme jako písmena, jež se spojují do slov a vět. S tím, jak si uvědomujeme slova a věty, aktivují se v naší mysli představy, pojmy a myšlenky. Ty v naší mysli vytvářejí představový, fiktivní svět (v němž nějaké postavy žijí svůj příběh). A o to jde: že „vidíme“ mnohem víc, než vidíme.

Fiktivní svět v podstatě nevidíme, či lépe „vidíme vnitřním zrakem“, je nám mozkem před vědomí předváděn v podobě „vnitřních obrazů“. Naše čití objektivní reality je při čtení zúženo na dešifraci skvrn na daném médiu (např. kniha, obecně fixace), zatímco to, co převládá, je představový a myšlenkový model světa v našem vědomí.

5. SVĚTY Z KRABIČEK?

Model světa v naší mysli nemusí pocházet jen ze čtení, tedy z přepnutí vnímání na dešifraci textu. Většinou totiž je jeho zdrojem přímé čití reality, jehož se paralelně účastní zaměřování čitých věcí pojmy a myšlenkami. Takto probíhá vnímání všeobecně nebo vnímání takových artefaktů, jež citují realitu (obraz, socha, film), zatímco při čtení je virtuální svět skládán ze slov jako z prázdných obalů od hraček – slovo si totiž můžeme představit jako krabičku s obrázkem a popisem (s představou a pojmem) té které věci, která byla uvnitř, krabičku, jež je ve skutečnosti prázdná. Naše vnímání se při čtení nevztahuje přímo k věci, jako při reálném čití, kdy je vnímána věc sama, nýbrž k její „krabičce“, tj. pojmu a představě.

Fiktivní světy beletrie tak jsou stavěny „z prázdných krabiček“, zatímco při přímém čití je model světa v naší mysli stavěn z přímého nazírání věcí, objektivní reality.

6. JSME ČTENÍM PROGRAMOVÁNI?

Aby při vnímání fixací, konkrétně při čtení, vznikal v naší mysli aktuální mentální model z fixace, musejí být fixace nějak uspořádány. Při čtení je to zařízeno tak, že písmena jsou uspořádána do řádků a při čtení vstupuje do našeho zorného pole písmeno či skupina písmen v tom pořadí, jak jsou v řadě za sebou uspořádána. Zároveň jsou uspořádána do slov, ta do vět, věty do odstavců, atd. a při vnímání postupně v naší mysli vyvolávají před vědomí pojmy, představy a myšlenky tak, jak to autor textu zamýšlel. Toto uspořádání můžeme pojmenovat slovem program. Fixace tak čtenáře „programuje“, tj. vyvolává před jeho vědomím zamýšlené stavy, které vedou k vytváření aktuálního mentálního modelu z fixace, totiž konstruuje v jeho vědomí virtuální realitu, virtualitu, kdy on „vnitřním zrakem“ „vidí“ fiktivní, virtuální svět a děje v něm se odehrávající.