1. Biboň sod aneb Věk nonsensové poezie

24. 10. 2015

Znáte Veliké Lalulá, z něhož je výraz biboň sod? To kdysi Christian Morgenstern přišel na to, že by mohl báseň sestavit z nesmyslných slov – slov, jež jsou pouhým shlukem zvuků či písmen. I když Veliké Lalulá neznáte, tvrdím, že takových básní, respektive písní se kolem nás vznášejí neustále hejna, jen si to neuvědomujeme. Dokonce se odvažuju tvrdit, že žijeme v éře Velikého Lalulá, v éře Hluku, který se tváří, jako by měl smysl. Co jiného jsou totiž cizojazyčné písně než takový hluk, pro běžného posluchače nesmyslné seskupení nesmyslných slov? Žijeme v době, kdy forma pouze předstírá obsah, žijeme v době našlehané vody, jejíž pěna předstírá objem a tvar. Lidé mluví a píšou, jako by něco říkali, a zatím jen zakrývají prázdnotu, stále dokola mlátí prázdnou slámu a předstírají, že dělají něco smysluplného. Jsme zahlceni tím hlukem, tou pastvou pro oči a uši, a přitom trpíme podvýživou a hladem po skutečném jídle. Cukrová vata nezasytí. Domixovávaný smích nerozesměje. A stavba, jejíž trámy zevnitř vyžrali termiti a zbyla jen slupka, se jednou zbortí. Nejen sport, ale veškerá kultura se stává provazem pověšeným v kleci pitbula proto, aby si na ní vybil přebývající energii. Velký kaleidoskop je nucen se neustále točit, aby skládal nové a nové obrazy, aby zabavil, a na střepy rozbíjí skutečnost, její smysl a účel. Nastane někdy doba, kdy smyslem tohoto dění se z oblbující zábavy stane pravdivé sdělení? Asi nikdy, protože pravdu bychom neunesli, aspoň někteří si to myslí. Ale pravda se dere ven jako útesy skryté v peřejích.