13. Kdo za to může aneb zločin a trest

7. 9. 2016

I tentokrát můžeme začít od Adama. Žijeme totiž v zajetí postoje hledání viníků, který se objevuje už v Bibli: tvrdí se tam, že vše zavinil Adam se svou mlsnou madam. Jak vidíme, datuje se hledání viníků, toho, kdo za všechno může a kdo nás uvrhl do dědičného hříchu, už od stvoření světa. Z tohoto hlediska jsou celé dějiny hledáním obětního beránka, který by usmířil bohy či Boha, jež je dáno schématem božího trestu za něco (když trest, tak tu musí být i nějaké provinění). Tato tradice se nese ve znamení tvrzení Můžete si za to sami – jste totiž hříšní.

Viník se tak vždycky najde, a proto je vždy koho obětovat. Opíráme se přitom o iluzi, že svět se zbaví utrpení a koliznosti, když něco či někoho obětujeme. Můžeme přitom obětovat něco, na čem nám záleží (drakovi bývají obětovány princezny, bohům prvorození, známe lidské oběti ze Střední Ameriky), nebo viníci (Jonáš, Židé, cikáni, muslimové, nevěřící), a pak nám bude dobře. Jde o archetypální, stále se vynořující postoj v každém z nás – proto lidé tak dobře slyší na ideologie konstruované v tomto duchu.

Tento postoj se opírá o antropocentrický výklad skutečnosti. Člověk ví ze své zkušenosti, že kauzální výklad jeho činů funguje – každá příčina má svůj následek, každý čin svůj důsledek – a toto schéma přikládá na realitu vůbec, i na skutečnosti, u nichž se o kauzalitě, příčinnosti hovořit nedá. Kdo však v takové situaci posoudí, co je příčina a co následek? Je stále zřejmější, že kauzalitu tu lze konstruovat téměř libovolně a záleží jen na tom, kdo má silnější hlas.

V rovině lidské praxe, každodenního lidského konání známe zločin a trest jako kategorie morální a právní, které lidské konání poměřují a regulují. Z roviny lidského konání se mohou přenést a přenášejí se tyto antropocentrické pojmy do všeobecného postoje vůči světu, do roviny metafyzické a zaměřují se jimi skutečnosti, kterým to nepřísluší, např. projevy přírodních sil, a konstruují se kauzální vztahy platné pro zločin a trest, i v této oblasti, takže např. zásah blesku vykládáme jako trest za nějaké lidské jednání, jež je tak zpětně dešifrováno jako zločin.

Podobně jsou hledáni i viníci nepříznivých událostí, aniž by se sledovala faktická kauzalita, a z takto „odhalených“ „viníků“ jsou vykonstruováni obětní beránci, jejichž „potrestáním“, příp. likvidací má být učiněno zadost pro to, aby nepříznivé události znovu nenastaly. A když nastanou, jsou nalezeni další „viníci“ a obětní beránci.

Schéma hledání viníků prostupuje celými dějinami, ale téměř vždy jsou jím postihováni nevinní a skrývá se za ním např. mocenský boj. Nic jiného nebylo upalování čarodějnic či „likvidace buržoazie jako třídy“. Oblast práva by měla být výjimkou, ale právě právo bývá vládnoucími režimy zneužíváno k prosazení bezpráví.