16. Ztracená generace?

7. 10. 2016

Nevím, jak vy, ale mám dojem, že současná mladá generace musí mnohem usilovněji hledat hodnoty, o které se může opřít. Že místo tradicí ověřených se chytá těch, které jsou po ruce a člověku se přímo vnucují, jako je snaha se nezávazně bavit a užívat si, zatímco smysl pro vytrvalou práci a povinnost tu chybí. Jako by hlavní bylo nic nedělat; a podle toho vypadá i volba povolání, která by měla přinést možnost živit se s co nejmenší námahou, případně nějakým vychytaným podfukem. Snem této generace není dobrá práce, nýbrž nemuset nic dělat a mít se přitom dobře, a když už něco dělat, tak jen to, co mne baví. Tomu odpovídají i její morální postoje: nevidět pro sebe žádné povinnosti a hlasitě se hlásit jen o svoje práva, bez ohledu na to, co to způsobí jiným – na tom přece nezáleží. Ošulit někoho se jejím příslušníkům nepříčí, naopak, na tom stavějí svoji metodu, jak dosáhnou toho, aby mi bylo skvěle. Jestli mít někoho rád, tak sebe. Už dávno neplatí Cti otce svého i matku svou ani jiná morální pravidla. Vysvětluji si to postupnou devastací mechanismů, jež kdysi umožnily, že naši rodiče měli pevné morální zásady, které ještě jakž takž předali nám, ale už ne my našim dětem. Tyto děti neumějí ani pracovat, ani žít – a co teprve čeká jejich děti…

Ne, neplatí to pro všechny příslušníky této generace, ale tyto rysy ji formují ve světě, kde chybějí jakékoli jistoty tak, že je velmi těžké nalézt orientaci pro toho, kdo v sobě nemá vnitřní kompas ověřených zkušeností.

Je to perspektiva chmurná. Ale srážka s realitou, která nevyhnutelně přichází, když mladí mají za samozřejmé to, co samozřejmé není, právě tuto generaci staví do role hledačů jistot. A buďme si jisti, že to, co najdou, budou jistoty nejjistější.