19. O cenzuře

22. 2. 2017

Cenzura, svoboda, pravda

Jsem odkojen náladami, které hovoří proti cenzuře. Žil jsem v říši, kde se veřejně mohlo říkat jen něco a ve správné dikci a kde se toho spousta zamlčovala a retušovala. Pak se nedivte, že jsem zrušení státních tiskových dohledových orgánů uvítal: myslel jsem si, že to znamená, že se teď bude všude říkat pravda. V tom jsem se mýlil. Zrušení cenzury umožnilo říkat cokoli, pravdu vedle lži, pravdu stylizovanou jako lež a lež tvářící se jako pravda.

Znovuzrozená cenzura

Vedle této svobody neplatí ani iluze, že můžeme vždy říkat pravdu. Představte si třeba redaktora knižního nakladatelství, jehož šéf vyzve, aby recenzoval jejich knihu. Určitě bude vyzdvihovat její klady a na osobní úsudek musí rezignovat: hle, cenzura se tu jaksi sama a živelně přihlásila o slovo. Existuje, i když oficiálně neexistuje. Stejné to bude, když vám někdo vyjde vstříc a vy jemu na oplátku veřejně vychválíte jeho produkt, i když o vhodnosti chvály nejste přesvědčeni, spíš naopak. A co bude říkat tchyně o práci svého zetě pro veřejnost? Buďte přesvědčeni, že jen to nejlepší, a nasnáší kdejaký argument, že je to tak, i když vy vidíte, že je to úplně naopak. Tolik k cenzuře, která nastupuje jaksi automaticky a je stále přítomna bez ohledu na proticenzurní postoje. Co si má například počít někdo, kdo se zaváže dělat webové stránky a pak zjistí, že je mu fyzicky špatně při pomyšlení, co se na nich najednou píše? Přestane je dělat – a to už je cenzura…

Cenzurní instituty

Právě zmíněné zdůvodnění cenzury, totiž fakt, že některé věci by neměly být zveřejňovány, mají v sobě i některé existující společenské instituty, jež dál přetrvávají nebo se nově ustavují, i když oficiální cenzurní orgány byly zrušeny. Například na přístup do médií nemají právo zločinné ideologie, poplašné zprávy, pornomateriály či motivy „politicky nekorektní“. I já, když píšu vzpomínky, přemýšlím, které z nich zachovat a které pro jejich nelichotivost uvrhnout do věčného zapomnění – a už výběr je cenzura. Ostatně možnost nevypovídat před soudem tam, kde bych si tím ublížil, je uvedena i v zákoně.

Zájmová cenzura

Podobně si může myslet redaktor knihy, že má právo seškrtat podle svého dojmu a zájmu libovolný příspěvek (jehož autor musí být přece vděčen za zveřejnění), který by se nemusel tak, jak je, líbit vrchnosti. Tímto jsme se dostali ke konstatování, že cenzura, třebaže byla zrušena, funguje dál, aniž by byla institucionalizována. Její existenci tu zajišťuje společenská zpětná vazba, jíž podléhá každý publikující. Cenzuru nahradila autocenzura, která se zakládá na respektování zájmu zadavatele a majitele médií. Místo státního zájmu definovaného k tomu zřízenou institucí tu nastoupil zájem můj a zájem mého bráchy podle schématu Já na bráchu, brácha na mne. Tento systém není nijak nahodilý, jeho respektování je dosahováno skrze pud sebezáchovy. Například už kdysi dávno jsem byl svědkem, když redaktor, který si neuvědomil, že píše hanlivě o svém chlebodárci, na hodinu „vyletěl“ a nikdo se tomu nedivil. Tato logika ustavuje vládu všeobecné zájmové cenzury. Díky konstatování, že majitel média v něm hájí svůj zájem, stejně jako hájí svůj konkrétní zájem i sám autor toho kterého mediálního projevu, si jí můžeme být jisti. Svobodný tisk díky ní nemůže být „svobodný k pravdě“, protože platí už dříve zjištěné pravidlo „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“.