21. Objektivismus

30. 3. 2017

Publikaci Objektivismus: filozofie Ayn Randové od Leonarda Peikoffa jsem otevíral s očekáváním, že mi dá alternativu dnešního filozofického myšlení, kterou si budu moci vzít za svou, na rozdíl od filozofie, ve které jsem byl školen (vědecký materialismus), a postmodernismu, kterému nerozumím. Ayn Randová se skutečně vymezuje oproti oficiální filozofii, mně však uniká, které: svůj objektivismus představuje v konfrontaci s intrisicismem na jedné straně a subjektivismem na straně druhé, přičemž ani jeden, ani druhý filozofický pól mi nic neříká. Ayn Randová buď vychází z analýzy filozofického milieu v Severní Americe své doby a to je mi velkou neznámou, a/nebo konstruuje pojem objektivismu, tj. své filozofie, jako něco středního na své teoretické škále, vymezené zmíněnými dvěma póly. (Srovnej např. „Hodnota není obsažena přímo ve věci (intrinsicismus), ani nezávisí na okamžitém rozmaru, přání nebo pocitu (subjektivismus).“ Luboš Zálom: Imigrace jako zbraň proti západní kultuře, http://www.aynrand.cz, 2. 8. 2015.)

Místa, kde jsem se chytil, byla pak zahrocena protinábožensky; byly to spíš jen náznaky v textu sem tam rozeseté, které se zdají svědčit o Randové ateismu. To ji sbližuje s vědeckým materialismem, který je ovšem, na rozdíl od ní, kritický vůči kapitalistickému zřízení. Zdá se mi teď, jako by Randová svým důrazem na rozum přijala filozofická východiska vědeckého materialismu, ovšem s tou výhradou, že svou ekonomickou teorii staví, na rozdíl od Marxe, jako obhajobu kapitalismu, a to autentického, svobodného, toho, kterému se pro Randovou přítomná americká praxe vzdaluje.

Když myslím na pasáže Objektivismu, které se mi líbily, uvědomuji si, že Randová, resp. Peikoff vědí, o čem píší, i když tomu třeba nerozumím. Proto si nemohu dovolit být kritický: od začátku mi unikaly některé logické souvislosti a zkrátka mi leccos nebylo jasné. Těmito mlhami jsem ovšem proplul silou vůle a světlé oázy porozumění mi byly odměnou. To mluvím zejména o pojetí uměleckého díla, ale pěkné jsou i úvahy o vzniku pojmů vůbec a pojmů abstraktních a nesmím zapomenout ani na místo, kde autoři přesvědčují, že je vhodné být dobrý a že zlo jen przní.

Co mi třeba nebylo jasné? Nerozuměl jsem např. způsobu aplikování výchozích axiómů na další výklad ani způsobu jejich odvození. Vymyslel jsem sice cosi podobného axiómu identity A je A, totiž že Je, co je, a není, co není, ale i v tomto případě jen výjimečně vím, co to znamená, a přitom netuším, jak by se na tom dalo stavět. Co do myšlenkových východisek jsou mi bližší moje předpoklady (srov. Pokus o filozofický systém), zejména ten, že na začátku úvah nám nezbude nic jiného a musíme předpokládat, že naše uvažování má smysl, resp. že mozek je tu proto, aby nám zprostředkovával realitu. A musím se přiznat, že můj filozofický systém mi připadá průhlednější než systém Randové.

Také se mi zdá být ošidným do základů etiky klást sobectví. Domnívám se, že to Randová činí dík své osobní frustraci, způsobené její přílišnou vstřícností, jejíž nevhodnost si řešila spolehnutím na pud sebezáchovy. Zobecňování, že lidé chudí, kteří nemají jinou možnost, než být chudí, jsou paraziti na podnikatelích, kteří by proto měli být sobečtí, mi připadá až nechutné. Ano, i Ježíš zakládá své jedenácté přikázání na sobectví, jež díky tomu, že je nám všem vlastní, se může stát etalonem, měřítkem pro naše morální jednání, a říká, že máme být tak vstřícní, jako jsme sobečtí. Neříká však, že máme být (pouze) sobečtí, že máme být tak bezohlední, jak jen to umožňuje svobodné podnikání.

Také vize, že neregulovaný kapitalismus je nejlepší ze všech možných zřízení, se mi jeví být přehnaná, to spíš si myslím, že kapitalismus je dobrý sluha, ale zlý pán. A že vždycky bude těžké žít a že nikde nebudeme bezstarostní, ani v neregulovaném kapitalismu.

A ještě jeden postřeh na závěr. Ani Randová není tak ideologicky neúplatná, jak jsme doufali, o čemž svědčí např. její ideologický ústupek logice, když tvrdí, že žena má právo zabít své počaté dítě, protože je to prý tkáň jejího těla a s tou může svobodně nakládat. Kde vidím ten ústupek? Plod je přinejmenším tkáň těla matčina a otcova, nemluvě o tom, že ani to není pravda – jde o novou bytost a tělo někoho třetího.