22. Cesta k charakteru

27. 4. 2017

Od prvního letmého nahlédnutí do knihy Davida Brookse Cesta k charakteru jsem měl pocit, že toto je to pravé, co hledám, že toto bude schopno ukázat mým dětem tu správnou cestu. Proč jsem si to začal myslet? Protože autor otevřeně vyslovuje holý fakt, že je nám hromadnými sdělovacími prostředky vnucována sobecká morálka, že jsme přesvědčováni, že jen na nás a našich touhách záleží a že je důležité jen naše uspokojení, naše kariéra, náš úspěch a že jen pro to máme vše dělat. Dosud jsem si to nikdy tak zřetelně neuvědomil, ale teď díky jasnému slovu D. Brookse vidím, že je propagován jen jeden typ osobnosti, hierarchie hodnot, charakteru, způsobu chování a že vůči tomu kupodivu existuje přesně opačná alternativa, o niž má skutečně, na rozdíl od toho, co je všestranně propagováno, smysl usilovat. Že to, co má většina za ideál svých snah, musíme odmítnout jako zavádějící, povrchní, ba lživé, ve jménu toho, co se jako východisko pokouší ukázat tato kniha.

Co autora inspirovalo, bylo rozlišení Josefa Solovějčika (Osamělý člověk víry, 1965) dvou protikladných stran lidské přirozenosti, Adama I, směřujícího k moci a ovládnutí přírody, a Adama II, pokorného člověka Smlouvy. Brooks je konkretizuje a aktualizuje jako zaměření na jedné straně na kariéru, na druhé straně na vnitřní charakter. Ve své knize pak na líčení životních příběhů řady významných osobností ukazuje formování jejich životních postojů, jež charakterizuje nesobectví, umenšení vlastního významu, oddanost tomu, co poznaly za důležité, služba ideálnímu cíli, který pro svůj život našly a došly tak k alternativě sebestředného postoje, který se nám všeobecně vnucuje. Díky tomu začíná čtenář  vidět, že hlavní není bohatství, sláva, postavení apod., a že jsou podstatné takové ctnosti, jako laskavost, odvaha, pravdomluvnost či věrnost.