30. O sebevraždě

16. 10. 2017

Poslední dobou musím pořád myslet na tato slova písničky Jiřího Suchého:

Vtom dobrý přítel objeví se náhle
Nadávky jeho vyřklé z plných plic
to byly kapky do mé duše zprahlé
a z té mé smrti nebylo zas nic

Přitom si připomínám, jak mi kamarád vyprávěl, že uvažoval o sebevraždě, ale naštěstí se svěřil příteli a ten mu hrozně vynadal. Já sám jsem k tomu bohužel nevěděl co říct. Teď už to vím. A uvědomuji si, jak by bylo pěkné, kdyby se vždy v pravé chvíli objevil přítel a dal nám pár facek, aby nám vysvětlil, že nic nestojí za to, abychom si vzali život. Že nic netrvá v světě věčně, ani láska k jedné slečně, natož trable, které nám nyní tak sugestivně vnucují jako jediné řešení sebevraždu. Stávající situace má spoustu dobrých řešení, jen je zatím, právě teď nevidíme. Stačí počkat, a ona se sama ukážou. Proto říkám: Nedělejte to. Život je jediné, co máte. Vlastní volbou byste přišli o všechny možnosti něco změnit k lepšímu. A přitom stačí tak málo: počkat, než přejde krize, než se zklidníme a uvidíme situaci novýma očima. Lékem je čas. Hypnotická chvíle zlého okamžiku dřív či později pomine a vy spatříte, že cesta pokračuje dál. Sebevražda není nic, co by se dalo označit za řešení. Sebevražda je zkrat, který zasáhne všechny kolem tebe, tvé blízké a nejbližší. Utečeš sice své bolesti, ale tak, že ji zdesateronásobíš ve svém okolí podobně jako sebevražedný atentátník. Tolik citát z Tima Ferrisse, který lze nalézt v jeho knize Nástroje titánů na stranách 606 až 617, věnovaných právě úvahám o sebevraždě. (Kdyby nic z jeho knih, tak tato pasáž vše vynahrazuje.) Napsal ji, protože chce zavčas varovat adepty sebezničení. Také já bych si přál být včas na pravém místě, jako setrvalá malá jiskřička v mysli, která ve chvílích slabosti zažehne plamen: Sebevraždu ne! Proklínám ty, kdož k ní umetají cestu, radí a svádějí, kdož o ní cynicky a nepoučeně mluví jako o možnosti.