45. Morálka sebekázně

23. 1. 2019

Morálka sebekázně, potažmo morálka Desatera, bývá kritizována jako sebemrskačská morálka otrocká, morálka vnějších zákazů, nesvobody a sebepopírání a oproti tomu je propagována svoboda a seberealizace. Podívejme se na to blíž.

Morálka sebekázně může být opřena o koncept vycházející z představy, že člověk je kultivované zvíře: že člověk, tak jako zvíře, v sobě má city a pudy, ale je mu dána možnost je regulovat skrze poznání toho, co je dobré a špatné, co je sociální a nesociální a takto možné a nemožné, pomocí rozumu a vůle. Člověk díky rozumu poznává, že je vhodné usměrňovat svoje citové postoje a pudová hnutí tak, aby se dostaly do souladu s tím, co je realizovatelné a přijatelné, aby se zájmy jednotlivců vzájemně sladily. V případě Desatera pak tedy nejde o nějaké zákazy vycucané z prstu, nýbrž o poznání, jakým způsobem je vhodné regulovat své chování ve společenském prostoru.

Jak vidíme, tok citů a pudů je třeba meliorovat. Sociální chování člověka se neutváří samospádem, pouhým reflexním pohybem, jako je tomu u zvířat. Realizaci pudů a citů je třeba pořídit poznání toho, co kam vede a jak ji umožnit co nejlépe a nejméně kolizně, a to pomocí vůle.

Může nám v tom napomoci rozlišení citů a pudů na kladné a záporné (jak je tomu ostatně v jejich pojmenování v přirozeném jazyce), ty, které máme posilovat, proti těm, které máme zvládat. Morálka sebekázně pak znamená žít v souladu se svými city a pudy, rozumem umožnit jejich realizaci či neutralizaci, ne žít proti nim. Tak jako ukájíme hlad, abychom přežili, ale nejsme lidojedy, tak musíme ukájet i další své city a pudy. Jejich koryta musíme meliorovat jednak snahou umožnit tok (a nezasypávat je), jednak se zřetelem k tomu, abychom zabránili jejich rozlévání v době povodně.

Jde o to, dostat pod kontrolu city a pudy destruktivní a vybízející k boji, např. nenávist, a posilovat city a pudy konstruktivní, vybízející ke spolupráci, např. lásku. Kontrolovat přitom neznamená sebepopírání, nýbrž rozumovou, poznávací sebereflexi toho, co je možné realizovat ze svých zájmů, aniž bych tím popíral oprávněné zájmy druhých. Citové a pudové postoje nejsou racionální; je třeba posoudit je a vést rozumem jako malé děti, které učíme rozumovému nadhledu nad situací a zvládání jejich citových a pudových hnutí. Tak, jako říká dítě Chci a my mu odpovídáme Nemůžeš, protože a Můžeš, když, musíme vést i dialog se sebou samými a zakazovat si a povolovat určité prožívání v souladu s tím, co jsme poznali jako dobré.

Jako se snažíme žít v souladu s vnější přírodou a chápeme, že její slepé drancování by vedlo k naší zkáze, stejně ekologicky se musíme chovat i k přírodě uvnitř nás samých. Jako přírodu přetváříme pro sebe, abychom přežili, ale přitom dbáme na to, co ona chce a potřebuje, tak bychom měli vzhledem k tomu, co potřebuje lidské společenství, mít na uzdě poznání, rozumu to, co chce a potřebuje příroda v nás.