46. Morálka sebekázně a Desatero

24. 1. 2019

Desatero je příkladem morálky sebekázně, ale morálka sebekázně je naopak širší pojem než Desatero. Vždyť i Desatera máme přinejmenším dvě – starozákonní, židovské, a novozákonní, křesťanské, obě zakotvená v Božím zjevení. (A mohli bychom jich zřejmě napočítat i víc, kdybychom uvážili všechny sekty a sektičky.) A jestliže někdo vyčítá křesťanskému Desateru strnulost, pak je právě proto na omylu: jeho přikázání se během věků vyvíjela a přizpůsobovala potřebám doby.

V tom pak spočívá i možnost křesťanského Desatera poučit se z všelidské zkušenosti a tomu přiměřeně se měnit a pojmout do sebe nová fakta*), např. i to, že Desatero jako etické učení je v podstatě určeno všem, nejen věřícím křesťanům. Pro nevěřícího může představovat souhrn dosavadní všelidské etické zkušenosti, na níž se dají založit mravní postoje dotyčného; což znamená, že lze ke zkušenosti Desatera přibrat i zkušenost všech dalších etických systémů a vytvořit jakousi globální morálku sebekázně.

---

*) Příkladem takové možné korekce může kupř. být požadavek na vyjasnění 9. přikázání do podoby: „Nepožádáš manželky ani manžela bližního svého.“ S tím souvisí i myšlenka vůbec vytvořit nové, revidované, z moderní zkušenosti vzešlé Desatero. Kterou vlastně plní současný Katechismus katolické církve, resp. YOUCAT.