51. Můj etický systém

29. 3. 2019

Když přemýšlím, jak žít, na základě čeho jednat, jak se rozhodovat, pomáhá mi představa sebe samého jako bytosti, která má v sobě všechno, co je ve zvířeti, a která je nadto nadána rozumem, možností poznání, možností se svobodně rozhodovat a vlastní vůlí se ovládat. Vidím v sobě tyto dvě vrstvy, úrovně: rovinu pudů a citů a rovinu volního jednání na základě poznání. Vychází mi to tak, že zvíře v sobě musíme kontrolovat a ovládat rozumem, že člověk je kultivované zvíře (že má v sobě výchovou vložené regulativy a korektivy, které mu umožňují toto zvíře zvládat). Zvíře, které díky své schopnosti poznání a díky svědomí, své výchově ví a cítí, co má v té které situaci dělat, a tomu svou vůlí podřídí svoje jednání. Říká se tomu vědět, co je dobré a co špatné. Co to znamená? Uvědomujeme si, co si můžeme dovolit realizovat a co už ne, uvědomujeme si, kam až můžeme zajít a co už spadá do teritoria někoho jiného, uvědomujeme si, co je sociální a co je nesociální, kam sahá naše svoboda a kde naše možnosti pohybu končí. Tyto meze máme jednak vrozené, jednak naučené. V našem kulturním okruhu poznání těchto mezí představuje například Desatero a jeho působení je zajišťováno mechanismem svaté zpovědi. Tento mravní základ, tj. mravní poznání, postoje a city, se moderní doba pokouší formovat médii, právem a veřejným míněním, ale výsledek není, myslím si, s působením církevním srovnatelný.

Když uvažuji, o co se v sobě opřít, mám-li se ovládat, zjišťuji, že v sobě nacházím jednak city, které si zaslouží být posilovány, jsou to city, které mají kladné znaménko, např. láska. Ty mi dodají sílu, když se snažím dostat pod kontrolu city se znaménkem záporným, např. nenávist. Myslím si, že už jsme si řekli, proč se musíme ovládat, regulovat: že nemůžeme fungovat jako zvířata, reflexivně, na základě pudů, okamžitého chtění, nýbrž že musíme řečiště svých pudů meliorovat, projevy svých citů a potřeb kultivovat. A křesťanské Desatero, zpracované ve zpovědní zrcadlo, nám říká, jak. Není to vnější komando a otrokářský bič, nýbrž esence poznání, co a jak dělat, aby nám bylo dobře na světě. Takový smysl má morálka Desatera, morálka sebekázně, jejíž logika je zcela jiná než sebepopírání. Jde o rozumovou, poznávací sebereflexi toho, co je možné realizovat ze svých zájmů, aniž bych tím popíral oprávněné zájmy druhých. Citové a pudové postoje nejsou racionální; je třeba posoudit je a vést rozumem jako malé děti, které učíme rozumovému nadhledu nad situací a zvládání jejich citových a pudových hnutí. Tak, jako říká dítě Chci a my mu odpovídáme Nemůžeš, protože a Můžeš, když, musíme vést i dialog se sebou samými a zakazovat si a povolovat určité prožívání v souladu s tím, co jsme poznali jako dobré.

Jako se snažíme žít v souladu s vnější přírodou a chápeme, že její slepé drancování by vedlo k naší zkáze, stejně ekologicky se musíme chovat i k přírodě uvnitř nás samých. Jako přírodu přetváříme pro sebe, abychom přežili, ale přitom dbáme na to, co ona chce a potřebuje, tak bychom měli vzhledem k tomu, co potřebuje lidské společenství, mít na uzdě poznání, rozumu to, co chce a potřebuje příroda v nás.

Morálka sebekázně znamená žít v souladu se svými city a pudy, rozumem umožnit jejich realizaci či neutralizaci, ne žít proti nim. Tak jako ukájíme hlad, abychom přežili, ale nejsme lidojedy, tak musíme ukájet i další své city a pudy. Jejich koryta musíme meliorovat jednak snahou umožnit tok (a nezasypávat je), jednak se zřetelem k tomu, abychom zabránili jejich rozlévání v době povodně.

Desatero, možná namítnete, je beznadějně zastaralé. Mýlíte se. Katolické Desatero se po dva tisíce let vyvíjelo a i nyní jde s dobou. A má potenciál vytvořit jakousi globální morálku sebekázně pro všechny.