55. Fanatici pravdy

12. 11. 2019

Jsou lidé, pro které pravda nic neznamená a jsou za ni ochotni označovat cokoli, hlavně když to dobře vypadá. Někteří i tomu, co vyfabulují, věří, a do krve by se hádali, že je to tak, jak říkají. Vypadají přitom sice jako fanatici pravdy, ale jsou to jenom fanatici.

A jsou lidé, kteří nedokážou říkat nic jiného než pravdu, respektive to, o čem jsou přesvědčeni, že je to pravda, a jejich život se vyznačuje hledáním toho, jak to skutečně je, a tím, co říkají, se snaží skutečnost, jak ji poznali, přesně popisovat, protože si myslí, že jen to má cenu. Až tyto lidi bych nazval fanatici pravdy.

Sám k takto vymezeným a omezeným lidem patřím. Byl jsem totiž vždycky veden k tomu, abych říkal pravdu, a to mi zůstalo. Jsem proto citově zatížený na představě, že nejsem lhář. Raději mlčím, než bych lhal, protože to prostě nedokážu. Nejsem zkrátka tak pohotový, abych svedl vymyslet nějakou pohodlnou lež.

Myslím, že by k fanatikům pravdy měli patřit všichni lidé, kteří s ní pracují, zejména vědci (u novinářů si nejsem tak docela jist, že je to možné při nedostatku možností pro ověření). Ovšem například pro historiky je klíčové zjištění, že pravda by měla být dána výkladem faktů a že výklady si mohou odporovat, ba být v protikladu a my přitom nemáme jak rozhodnout, co je pravda a co lež. Pak se může stát, že historik začne výklad fabulovat (ostatně co jiného je výklad než fabulace na dané téma, vykolíkované fakty). Pak jde o to, zda najdeme další fakta a zda tato fakta podpoří ten či onen výklad.

Ať tak, či tak, realita slibuje, že se nakonec vždy prosadí. A proto má smysl být fanatikem pravdy.