63. Underground

1. 5. 2020

Když jsem si přečetl knihu Františka Kotlety (vl. jm. Leoš Kyša) Underground (Epocha, Praha 2020), připadala mi jako spadlá z nebe, jako něco zbrusu nového. A pak jsem se podíval dozadu, na reklamy, a uvědomil jsem si, jak mnoho jsem toho už nepřečetl a že knížka je dílem kontextu a jedna z mnoha prací tohoto typu. Podle oficiálnější reakce ovšem tato kniha patří k tomu lepšímu.

Jaké mám dojmy z četby? Je to profesionálně odvedený program literárního čaroděje se vším všudy. Když píše o digitálních čarodějkách, ví, o čem mluví. Svědčí o tom přinejmenším pasáže o digitální a normální souloži, ne-li text celý. Plně respektuje požadavek doby: násilí a sex. Zároveň rozšiřuje rejstřík literárních výrazů o ty dosud z beletrie vykazované, totiž o vulgarismy, a o novotvary z budoucnosti. Dramatická výstavba v krátkých sekvencích dokáže neustále produkovat překvapivá řešení dalších a dalších situací. Kotleta pořád přichází s novými nápady a tak dovede zaujmout. Přesvědčivosti dosahuje tím, že do detailu logicky motivuje – stále používá vztah příčina–následek (zejména v soubojích), který je tu vždy uvěřitelný. Deus ex machina, motivace náhodou, je použit jen jednou: když se v pointě prozradí, kdo je to mladý Jack. Díky logické stavbě může Kotleta budovat příběh s tajemstvím, resp. sci-fi detektivku, která ústí ve své překvapivé finále (literární formou motivovaná nelogičnost se dá najít skutečně jen minimálně). Pro mne nejpodstatnější byla pak vize světa a pokus o řešení jeho problémů: ne smíření s reálným stavem rozdělení moci, nýbrž jeho odmítnutí. Chtěl bych věřit, že není jen výsledkem snahy pointovat.