70. Oligokracie, demokracie, eukracie

17. 7. 2020, 20. 9. 2020

Obsah

Jak se zmiňuje Edward Osborne Wilson (Smysl lidské existence), náležejí lidé k 19 živočišným druhům, které jako jedny z mála vytvořily takzvanou eusocialitu, tedy společenství, které uplatňuje společnou péči o mladé a dělbu život zachovávajících činností. Převážná většina těchto druhů řeší dělbu činností „hardwarově“, tělesným přizpůsobením, člověk jako jediný druh pak převážně „softwarově“, přizpůsobením mysli.

V základu lidského společenství tak leží rozpor mezi pudovým a sociálním: vzniklo vícestupňovým evolučním výběrem, což znamená, že se v něm uplatňuje jak individuální, tak skupinový výběr. Výběr na individuální úrovni je posilován sobeckým, pudovým jednáním, sobci zkrátka vítězí. V rámci skupiny však naopak vítězí ty skupiny, jejichž členové jsou altruističtí, schopní spolupráce. Tak se ve vztahu k pudovému, individualitu propagujícímu jednání v lidské společnosti dotvořily mechanismy regulující pudovost z hlediska toho, co prospívá societě: právo a morálka, které musejí být jedincům vnášeny zvenčí, mocí. Díky tomu se v lidské společnosti ustavila struktura pozic moci.

Tyto pozice, v nichž jsou někteří jedinci uschopňováni vnucovat svou vůli jejich moci podřízeným dalším jedincům, původně vznikaly živelně a tomu také přiměřeně vypadal společenský život. Ten se postupně ustálil a zformoval do institucionální podoby. V tomto směru můžeme poukázat na náboženství a stát. Náboženství se specializovalo na regulaci mysli, stát na vnější způsoby regulace jednání individuí.

Stát utváří politické pozice moci. Vedle toho ale také vznikají pozice moci ekonomické a sociální. Všechny jsou v moderní společnosti ustavovány či regulovány zákonem; politické pozice moci jsou v naší společnosti doplňovány volbami, ekonomické pozice moci jsou utvářeny volným trhem a jsou dány buď soukromým vlastnictvím, nebo na základě pracovní odbornosti, sociální pozice moci vznikají na základě sociálních vztahů (např. příbuzenských, zájmových apod).

Zatímco obsazování politických pozic moci podléhá částečné regulaci volbami, zbývající pozice moci jsou obsazovány víceméně živelně. Dochází tak k situaci, kdy reálná struktura pozic moci se ocitá mimo společenskou kontrolu a reálnou moc získávají obyvatelé souhrnu pozic moci.

V demokracii tak po volbách dochází na sice omezený, ale k sobeckému zneužití dostatečný čas k vládě zmíněné skupiny mocných, která pravidelně uplatňuje svoji moc skrze celou deklarovanou demokracii a v rozporu s ní, i když se jejich společnost jako demokracie tváří. Zachovává její formu, ale její praktická realizace, výklad jdou proti zájmům většiny, protože uskutečňují jen zájmy mocných. Tak se ze zamýšlené demokracie stává oligokracie, tj. vláda těch, kdož mají reálnou moc.

Je možné se z této pasti osudu nějak dostat? Myslím, že jedinou cestou je cílenou modifikací společenských mechanismů zavést eukracii, totiž vládu těch, kdož by byli oddáni službě společnosti, societě; společenství, které by do pozic moci dosazovalo jim přiměřené osobnosti podobně, jako to činí církevní hierarchie, nikoli, jak se to prakticky děje v demokracii, která se realizuje jako oligokracie, lidi definované svými sobeckými zájmy.

Ano, oligokracie je samosvorná: žádné ryby si nevypustí rybník, a tak i ti, kdož jsou u moci, dělají vše pro to, aby si ji udrželi za jakýchkoli okolností. Proto se nezdá, že by si oligokracie sama nastavila taková pravidla, která by z ní učinila eukracii. A přesto se zdálo, že je to možné, alespoň nedávná praxe Slovenské republiky, která směřovala k tomu, aby očistila soudnictví od nepoctivosti, ukazovala možnou cestu. Ovšem případ Kuciak, který natolik otřásl slovenskou společností, že si většina lidí uvědomila, že takhle, nemravně, už to dál nejde, odstranila systémem zkorumpované a dosadila do čela státu osobu, která, alespoň se to tak jevilo, bude zárukou mravného vývoje společnosti, svým nynějším vývojem ukazuje, že i tam nás čeká dlouhá cesta.

V tomto smyslu nám existence (katolické) církve dodává naději, protože je to struktura, která dokáže do pozic moci dosazovat většinou osobnosti, jež jsou mravně na výši potřebné k realizaci cílů pozic moci.

Jako cestu k eukracii vidím všeobecnou výchovu k mravnosti. Z mravných lidí pak lze vybírat i volbou. Mravní lidé si zvolí mravné. Jde o dotvoření aparátu všeobecné mravní výchovy, něco na způsob mechanismu, kterým mravného člověka formuje (katolická) církev ‒ aparátu tak účinného, jako je mechanismus zpovědi a přijímání ‒ tento mechanismus nutí člověka neustále zvažovat své činy, zda jsou dobré, nebo špatné. Tento aparát v moderní společnosti citelně postrádám; dospěl jsem k názoru, že by jeho činnost měly suplovat veřejné sdělovací prostředky. Nemám totiž dojem, že se tak děje, spíš naopak. Náznak to umožnujícího uspořádání společnosti můžeme spatřovat v budování takových struktur, jako je sociální práce, která je realizována sociálními pracovníky, totiž lidmi, jejichž činnost je usměrňována především jejich etickým kodexem.

Udrží se eukracie? Nedonutí přesto systém lidi v pozici moci jednat sobecky? Zárukou by mělo být, že se tam dostanou lidé mravní a ti udělají vše pro to, aby je příležitost nezlomila. Jde o to, aby je nelámal systém. Pokud ten se změní natolik, že bude plně podporovat mravné jednání, není myslím třeba se bát.