72. Krize důvěry

15. 8. 2020

Obsah

Nevím, nakolik je to všeobecné, ale musím se vám přinejmenším svěřit. Konkrétně já právě prožívám krizi důvěry. Co tím chci říct? Zejména jsem začal nevěřit těm, kdo mi líčí, že je jen pro mé dobro, když udělám právě to, co mi doporučí. A takových se kolem mě roztrhl celý pytel a slyším to ze všech stran. Udělej toto, jdi tam, zaplať toto, odsouhlas toto, musíš toto, abys z toho měl tohle. A všichni to říkají tak přesvědčivě! Člověk si o vší té upřímnosti projevu ale začne najednou myslet, že je předstíraná, že za vším, co se tváří tak vstřícně, jsou skryté úmysly a zámysly. Jak je to možné? Když bys tolik chtěl věřit. Zjišťuješ totiž ale, že je toho masívně zneužíváno. A v sebeobraně se naučíš nedůvěřovat. Zpočátku nedokážeš pochopit, že by lidi mohli tak lhát, avšak zkušenost ti ukáže, že k tomu mají pádné důvody. Chtějí urvat, co můžou, chtějí uspět tam, kde jsou na každé sousto paterá ústa. Jediná možnost, kterou před sebou mají, je lhát a zase lhát. Mazat med kolem huby, přetvařovat se a oblbovat. Tady jsou kořeny všeho toho tajtrdlíkování a předstírání. Ne že by člověk chtěl (myslím, že každému z nás se takové jednání hnusí), ale musí. Je závislý na výsledcích a uspět musí za každou cenu – vždyť mu jde o všechno – o obživu, o postavení, o snadný život. A protože je košile bližší než kabát, nakonec se moc nerozmýšlí a udělá, co se po něm chce. Aby prodal zboží, namluví nám, jak je vzácné a jedinečné, aby získal peníze pro svou banku, namluví nám, že je výhodné si je u ní uložit, aby nás přesvědčil o výhodnosti koupě, nahraje to na nás, že jsme předražené zboží vyhráli jako jediní, aby nás donutil nečíst podmínky smlouvy, učiní ji nepřehlednou a to důležité zakutá tak, že je to k nenalezení, aby znemožnil realizaci záruky, podmíní ji tak, že se jen zřídkakdy podaří tou kostrbatou cestou k ní projít, aby… ale to všechno a ještě víc jistě sami znáte ze své vlastní životní praxe, a nemusí přitom vysloveně jít o „nějaké podvodníky“, jsou to třeba firmy tvářící se jako serióznost sama. A ti „skuteční“ podvodníci, kteří pouze neobcházejí, ale překračují zákon? Ti jen dotahují k dokonalosti takto vynalezené postupy, takže je od těch malých podvodníčků nerozeznáte a mohou podnikat „s lidskou hloupostí“. A hloupý je pro ně každý, kdo jim uvěří. Dá se takhle, bez důvěry, že židle vydrží, když na ni usedám, žít? Musíme se to naučit. Taky jsem se ve škole naučil nejdřív se podívat, zda není na židli napínáček. Opatrnosti nikdy nezbývá. A začne-li vám někdo slibovat modré z nebe, pozor. Tehdy jste na nejlepší cestě mu naletět.