77. Krize přirozeného smyslu
11. 11. 2020
V dnešní době jsme svědky zvláštního úkazu: smyslné se stává nesmyslným. Zatímco zvíře jedná pro rozkoš a pud je přivede ke smyslu (jeho jednání má hluboký smysl, který si neuvědomuje, ale naplňuje jej, žije jej), člověk oproti tomu sice taky jedná pro rozkoš, ale jeho sebereflexe, vůle a rozum jej přivádějí k nesmyslu, totiž do situace, v níž se smyslnost stává nesmyslnou, kdy je smyslnost zbavena svého hlubokého, přirozeného smyslu a realizuje se jen pro sebe samu.
Zvíře hnané pudem prostě musí jednat ve shodě s přirozeným smyslem, kterým je pokračování života, tedy plození, zatímco člověk je schopen nadhledu a odstupu, dokáže mezi touhu a její smysl vložit svou vůli a realizovat ji bez ohledu na její „zamýšlený“ cíl a účel, tedy tak, aniž se cíl a účel naplní. Člověk je zkrátka schopen nejrůznějším způsobem masturbovat ve škále zvířeti nedostupné. Přišel na to, že může svoje fyziologické mechanismy přimět k produkování rozkoše bez ohledu na jejich „zamýšlené“ fungování. Tak dochází k rozbití přirozené jednoty rozkoše a plození podobně, jako dochází k rozbití jednoty potěšení z pojídání s nasycením, když se člověk po požití dobrot pomocí pírka vyzvrací, aby si mohl pochutnávat znovu. Tak i těhotná žena své nechtěné dítě „vyzvrátí“, aby se mohla bezproblémově milovat dál. Tento postoj, založený na abstrahování milování od jeho smyslu, vede v moderní společnosti k široké paletě jednání, pro něž je charakteristické, že smyslné v něm postrádá smysl, smyslnost u něj se stává smyslem sama o sobě a nemá za cíl realizovat nějaký smysl vyšší, přirozený. Smyslnost jako jediný smysl vede pak k jednání nesmyslnému: masturbujeme nad náhražkami přirozeného přirození a těla vůbec, rodiče zabíjejí svoje děti, slučuje se fyziologicky neslučitelné jako muži s muži a ženy s ženami, takže nakonec ani nevíme, kdo je žena a kdo je muž, hledá se, jak přirozené mechanismy využít tak, aby produkovaly rozkoš za jakoukoliv cenu, jako je tomu u sadomaso a jiných úchylek.
Je to skutečně to, co chceme, nebo naopak toužíme po tom, aby smyslnost měla smysl?
Zatím jsme úvahu vedli z hlediska teorie smyslu smyslnosti, ale zbývá teorii posoudit z úhlu pohledu na její praktickou realizovatelnost. Je například otázkou, co si počít, když si další dítě nemůžeme dovolit, tj. jak sexuálně žít, aniž bychom uvažovali o dalším dítěti. Nebo jak v době, která zavedla styl single, se uspokojit, a přitom dostát požadavkům teorie. Můžeme také uvažovat o tom, nakolik je možné přemnožení našeho druhu řešeno potratovou politikou, nebo problém volného času chlebem a hrami, zde konkrétně hrami sexuálními, které jsou takto žádoucí a vedou k podporování vynalézavých milenců a lidové tvořivosti v této oblasti. Jak jsme viděli výše, to, co dříve záviselo na Boží vůli (třeba kolik budeme mít dětí), stále víc přebíráme pod naši kontrolu a o tom, co rozhodoval Bůh, stále víc rozhodujeme a musíme rozhodovat sami.