78. Iracionalita sázky na život ve světle antinatalismu?

15. 11. 2020

Obsah

Následující pojednání hovoří o antinatalismu. To je filozofická teorie, která dokazuje, že je dobré nepřivádět na svět děti a v konečném důsledku dosáhnout vyhynutí lidstva. Přiznám se, že jsem takový zabedněnec, že bych nad touto teorií mávl rukou, kdyby ale nebyla přijímána vážně jako příspěvek do filozofické debaty. Ostatně je pravda, že některé postoje bereme automaticky za axiomy, aniž bychom zvážili, zda si to můžeme dovolit. Rozhodl jsem se tedy kriticky prozkoumat naše předpoklady v tomto směru.

Zatím si podle všeho většina z nás myslí, že je dobré přivádět na svět a do života děti. Opomineme-li biologickou samozřejmost tohoto předpokladu a to, že je přirozené toužit po dětech (žena je hádankou a dítě rozluštěním), zjišťujeme, že člověk před akcí posuzuje svoje city, pudy a pohnutky a pak z hlediska tohoto posouzení jim buď umožňuje realizaci, nebo je zvládá a potlačuje. Tak přemýšlí i o tom, zda dát život svým dětem, nebo nikoli. A jsou i tací, že dospějí k náhledu, že to dobré není. Podobně v dějinách myšlení bylo období, kdy se začali lidé ptát, zda je vhodné žít, a ti moudří jim radili, že je lepší sebevražda. V případě antinatalismu jde v podstatě o totéž: zda dát přednost životu, nebo něčemu jinému. Z toho jiného pak už jako alternativa mnoho nezbývá, totiž jen smrt, potažmo neexistence. Hlavní teoretik antinatalismu David Benatar ovšem ve svých úvahách není důsledný: ač tvrdí, že život je tak bolestný, že ztrácí jakoukoli hodnotu, v případě těch, kdož žijí, dává najevo, že život hodnotu mít může, že pro někoho může být hoden pokračování. Ostatně ani on sám se zabít se nechystá. A tak je vděčný rodičům, že ho přivedli na svět, a zároveň jim to vyčítá.

Přiznám se, že i já jsem se v těžké chvíli svěřil své mamince, že bych se raději nenarodil, a teď už jen marně toužím po tom, abych jí mohl naopak říct, že jsem vděčný za to, že tu jsem. Tak vím, že nás život může postavit do situace, kdy budeme uvažovat jako antinatalisté. V takových chvílích je vhodné zeptat se těch, kdož se narodili, na názor, zda vítají, že byli počati, myslím, že sociologický průzkum by odhalil, že většina chce žít.

Možná ovšem řeknete, jako jeden Ind (Raphael Samuel), že rodiče nemají právo dát život někomu, kdo s tím nesouhlasí, ale je zvykovým právem, že za děti do doby jejich dospělosti rozhodují rodiče. Pokud jste antinatalisté, přispěcháte teď s tvrzením, že tedy mají právo dítě i zabít, což ovšem není pravda, tak daleko jejich kompetence nesahají. Mají právo dítě počít, či nepočít, ale pak už mají jen povinnost postarat se o jeho další existenci.

Je zvláštní, že ti, kdož byli přivedeni k existenci a dostali tak šanci, že do toho mohou mluvit, necítí za tuto možnost žádnou vděčnost a naopak „koušou ruku, která je hladí“ a horují pro neexistenci. Dá se to ovšem chápat: tam, kde hrozí přelidnění a po jednom soustě se sápe desatero úst, jsou oslí můstky antinatalismu vítány. Doufejme jen, že se situace v tomto směru vyjasní a vyjdou z módy.

Na závěr: Uvědomuji si, že rozhodnutí, zda mít děti, nebo ne, je hluboce osobní a záleží na konkrétní situaci daného páru, ať už se jedná o zdravotní stav, psychickou pohodu či jakýkoli jiný důvod hovořící proti početí. Domnívám se, byť o antinatalismu smýšlíme jakkoli, že všeobecně závazná povinnost mít děti, jak se zdá vyplývat z natalistického přístupu, neplatí. Přesto je na místě, pokud to jde, říkat životu ano.

Věnováno mamince a tatínkovi za to, že mi dovolili se narodit.

Na okraj diplomové práce Kateřiny Lochmanové „Iracionalita sázky na život v kontextu Benatarova antinatalismu“.