8. Stylistika lži

8. 5. 2016

Svého času vzbudil pozornost článek Dušana Šlosara „Stylistika lži“ (viz pozn.), ale poté se hladina uklidnila. Přesto mi slogan stylistika lži ani dnes (a zvláště dnes) nejde z mysli. Lze skutečně lež identifikovat podle stylistických příznaků?

Nelze popřít, že některé stylistické rysy svědčí o lživosti sdělovaného, například frázovitost a bezobsažná frazeologie (existuje dokonce program, který z frází dokáže sepsat souvislý text na daný počet řádků), o lži svědčí stylistické figury typu „zboží ještě dokonalejší“ (může být něco dokonalejšího než dokonalé? – lhalo se, že výrobek je dokonalý, teď se lže, že je ještě dokonalejší) a vůbec reklamy, kde se dává něco zadarmo (velkým písmem; a malým písmem se píše, co za to) nebo se vyhrávají miliony.

To jsou však spíš menšinové případy. Většinou je stylistika lži stejná jako stylistika pravdy. Domnívám se, že D. Šlosar souslovím „stylistika lži“ pojmenoval jen špičku ledovce, a když se soustředíte, uvědomíte si, jak je ve skutečnosti ten kus ledu veliký a proč by mohl potopit náš Titanic. (Pomine nebezpečí, když o něm nebudeme mluvit?)

Co je ponořeno pod hladinou? Stačí poukázat na středověké přijetí Mandevillova „cestopisu“ ve srovnání s přijetím Milionu Marka Pola. Díky podání byla vylhaná fikce přijímána jako seriózní text a pravdivému Milionu nikdo nevěřil.

Ano, Mandevilla napsal literární dílo, tedy vytvořil fikci. Použil však formu, která vedla ke ztotožnění fantastického výmyslu se zprávou o realitě. Tohoto efektu využívají média i dnes k překreslování obrazu světa. Z realismu se například za komunistů stal socialistický realismus, kdy totalitní aparát budoval vylhané světy, které měly zakrýt, přeinterpretovat, nahradit skutečnost. Moc médií v tomto směru ilustruje rozhlasová inscenace Válka světů Orsona Wellese z roku 1938, jež vyvolala všeobecnou paniku, protože fikce v ní byla stylizována za pravdu, za zpravodajské sdělení.

Vidíme tu přímý vztah ke stylistice lži. Tam, kde je stylistika lži shodná se stylistikou pravdy, což platí ve většině případů, není se čeho chytit při hledání pravdy o skutečnosti a člověk musí přijmout to, co je mu předkládáno.

Opravdu? Ne: Má svou zkušenost se střídajícími se režimy a ideologiemi. Tak mu byla dána citlivost na lživost ideologie a stylistiku lži, kdy se pravda, fakta stylizují za něco jiného, jako to bylo třeba v případě německého „ústupu do předem připravených pozic“.

Co je tedy skrytým ledovcem? Situace, kdy jazykové vyjádření dává faktům jiný, lživý výklad. Používali to bolševici, stačí vzpomenout, co v jejich praxi znamenala např. nenápadná formulace „likvidace buržoazie jako třídy“, nebo co v Hitlerově praxi fakticky znamenalo „konečné řešení židovské otázky“.

Můžeme shrnout: Každá ideologie používá stylistiku lži a vytváří novořeč, jak o tom psal už George Orwell v románu 1984 (s tím rozdílem, že historické prameny se nepřepisují, nýbrž historie, jejich výklad, se píše prostě znovu a dřívější výklady se odsuzují k zapomnění). Svůj newspeak má i společnost, v níž teď žijeme. Některé z jejích magických slov a pojmů: politická korektnost, gender, svobodné rozhodnutí ženy, homofobie.

Stylistika lži je tedy stylizace za vyslovování pravdy, při němž se zamlčuje podstatné. Je to hra na pravdu, kde pravda je to nejméně důležité. Stylistika lži spočívá v tom, že se lež stylizuje za pravdu, a lež přitom užívá všech forem sdělení, jež užívá i pravda.

Poznámka

Dušan Šlosar. Stylistika lži, Listy 2, 1969, č. 9, s. 9

Související články

Dušan Šlosar, Spisovná čeština a jazyková kultura, Listy 2, 1969, č. 3, s. 11

Karel Schwarzenberk. Dva dopisy o jazyce, Listy 2, 1969, č. 7, s. 10

František Daneš, Karel Hausenblas. Lež a styl, Listy 2, 1969, č. 11, s. 10