9. Kurva, Bohumile, se neříká…

17. 6. 2016

Dnes mi došlo, že každá liška chválí svůj ocas. Tu není potřeba žádná cenzura: každý se automaticky cenzuruje sám. Pokud by něco mělo ohrozit moje zájmy, pak budu zpívat podle not, které se možné disharmonii vyhnou. A cenzura? Na to, abychom zpívali pěkně s sebou, dohlíží dirigent s dlouhou taktovkou, kterou nám při kakofonickém tónu dá přes prsty.

A tak je zřejmé, že cenzura je samosvorná: tam, kde je, nakonec na její místo nastoupí autocenzura, smysl pro to, co se nosí a nenosí. Proč totiž říkat něco, co stejně bude potlačeno a jen mne dostane do potíží? Chci-li hladce proplouvat? To je otázka…

Např. to, co píšu já, se nenosí. Proč to tedy píšu? Protože to tak vidím a nejsem ničím povinován mainstreamu. K čemu to je, když se to nestane jeho součástí? K ničemu, ale nemůžu jinak. Nic jiného mi nedává smysl. Dětský hlásek ve všeobecném tichu, plamínek zápalky ve všeobecné tmě. Král je sice nahý, ale to my všichni víme, a zůstane nahý bez ohledu na to, co si myslíme a co říkají jen nerozumné děti.