14. Klaustrofobie

29. 4. 2011

Zpočátku to bylo téma, kterého se chápali všichni, a tak jsem neměl chuť cokoli říkat navíc. Spadla lžička do kafíčka, hladinka se zavlnila a uklidnila, jako by se nic nestalo, a psát na toto téma je pasé. Jen sem tam nám zatrne, když vidíme Václava Klause s perem v ruce něco podepisovat. Ukradne je také? tážeme se v duchu, ale už jen v duchu. Mně však zůstaly náčrty myšlenek, které mi přišly na mysl po zhlédnutí těch zkrušujících záběrů, na nichž mizí pero z pouzdra hostitele do kapsy pana prezidenta, a tady tedy ty záznamy jsou, jako obvykle přibíhám coby ministrant s křížkem po funusu. Po funusu, který se konal bez nebožtíka, jenž se má dál čile k světu.

Když se jej tázali, co to pero, bohorovně odvětil, že člověk standardně bere protokolární tužky. A že si bere taky bloky. Napadlo mne tehdy: Hle, král zlodějů. Jaký krám, takový pán. Hlava smrdí od ryby. Jací jsme my všichni, takový je náš reprezentant. Je cosi shnilého ve státě, jemuž prezidentuje. A také: Past sklapla. Chile Klause popravilo. – Což se nestalo: Jako prezident je zřejmě neodvolatelný, i kdyby byl šílený. Nebojíte se? Viděli jsme, čeho je schopen před televizními kamerami. Co asi dokáže udělat, když se nikdo nedívá...