17. Výhra?

6. 5. 2011

Pomohli jsme svými hlasy lékařům, aby vyhráli nad státem, ale vyhráli jsme i my, pacienti? To si nemyslím. Nic podstatného se totiž nezměnilo. Dál lékaři se svými měsíčními platy nejsou ničím nuceni chovat se k nám aspoň slušně, když už ne se nám věnovat s plným nasazením. Zatímco soukromé kliniky musejí s relativně lacinými státními zařízeními bojovat o každého pacienta, musejí si jej předcházet a poskytovat mu služby na nejvyšší možné úrovni, protože jinak by nepřišel, lékaři v nemocnicích a klinikách placených podle pokynů státu si mohou z pacientů vybírat ty, kteří jim dají bakšiš za slib, že na tom budou líp, za slib, který ani nemusí splnit. Jak je to možné? Pacient, který chce využít povinné zdravotní pojištění, i proto, že nemá peněz nazbyt, je nucen jít za lékaři, kteří mu zbyli ve státních institucích, kde je proto narváno a lékaři tu jsou velkými pány. Pak stačí jen natáhnout ruku a inkasovat. A kdo není dost chytrý a nesáhne včas do kapsy, má prostě smůlu.