27. Jiří Krupička

11. 8. 2011

Je na čase, abychom se začali učit jeho jméno. Je to člověk, jak dosvědčuje jeho publikace Renesance rozumu (Český spisovatel 1994), který celý život neúnavně buduje svůj myšlenkový systém, jímž se snaží pochopit aktuální skutečnost, to, co nás obklopuje a v čem žijeme, tak, aby to pochopitelně sdělil i nám ostatním. Tím se podstatně liší od postmoderních filozofů, co na rozdíl od něho pochopitelní nejsou. V jeho textech najdeme rozumná stanoviska snad ke všem otázkám, které nás trápí či mohou trápit. Vyslovuje je v polemice s názory ostatními, rozvíjí svá tvrzení jako důkazy a dává nám místo pro vlastní zamyšlení, v němž shledáváme, že jeho ironický styl je víc než oprávněný. Vyslovuje se zejména k tématům tabuizovaným, jež soudobé ideologické ovzduší pokládá za jednoznačně dané, a nebojí se vyslovit názory vyloženě kacířské, o kterých jsme my ostatní tušili, že jsou na místě, ale věděli jsme, že se nesmějí říkat. Příkladem budiž třeba prosté konstatování o nesrozumitelnosti postmoderních filozofů. Kritický rozumový postoj ke skutečnosti je to, co bylo na začátku Krupičkovy myslitelské dráhy a co dělá Krupičku Krupičkou. Při tom, jak je Krupička jako myslitel konzistentní, neudiví, že uveřejňuje ukázky své rané práce (z r. 1949) Člověk a lidstvo (Man a Mankind), v níž po prvním přímém kontaktu dospěl o novém poúnorovém zřízení k jednoznačným závěrům (které jsou pro nás dnes většinou samozřejmé, ale častokrát trvalo dost dlouho, než jsme k nim došli), jež komunisty rozlítily natolik, že mu napařili 16 let vězení. Když vidíme, za co, pochopíme, co znamená svobodné myšlení, které nám dnes připadá jako samozřejmost, a jak zrůdný režim to byl. Procítit nám to dá i krátký, ale působivý exkurz do Krupičkovy vězeňské zkušenosti. Až v roce 1994 nastala situace, kdy mohl Krupička vstoupit tam, kam vždycky patřil – na českou kulturní scénu, svou knihou Renesance rozumu. Jak napovídá název, hájí v ní Krupička rozum jako jediný myslitelný nástroj poznání a řešení problémů současnosti (v polemice s postmodernou a v konfrontaci s celou historickou škálou filozofických názorů). Speciální, dílčí pozornost věnuje speciální a obecné teorii relativity. Rozpracovává téma souvislosti fungování mozku a myšlení. Z jiných námětů uveďme třeba dnes tak aktuální postoje vůči politice jako koncentrátu špatnosti, úvahy o demokracii jako nejlepším ze špatných nástrojů řízení společnosti, a tak bychom mohli probírat kapitolu za kapitolou a zjistili bychom, že Krupičku má cenu číst celého, slovo za slovem. Proto píšeme aspoň toto. Jen stručně: Kniha je rozčleněna do čtyř celků. Část Myšlení obhajuje rozum jako poslední instanci nástrojů poznání. Část Společnost se zamýšlí mj. nad demokracií a politikou jako tím, co umožňuje život společnosti nejlépe ze všech možných nástrojů, ačkoli veřejné mínění dík paradoxnímu fungování sdělovacích prostředků vidí jen negativa jejich působení. Část Svět mj. konstatuje, že západní kultura je mezi ostatními kulturami sice špatná, jak sama sebemrskačsky ukazuje, ale přitom je lepší než kultury ostatní. Čtvrtá část Člověk a lidstvo je ukázkou myšlenek, jež, jak jsme viděli výše, komunisté ocenili žalářem. Vypadá to, že Krupičkovu Renesanci už jinde než v knihovnách neseženete. Potěší proto, že sehnat se ještě dá jeho nová publikace Zmatek.