29. Nejhlouběj vidím nenávist

28. 8. 2011

Společenské antagonismy mají velkou sílu. Ví to každý manipulátor lidskou masou i každý, kdo chce společenské síly usměrnit. Marx na nich vystavěl koncepci převzetí moci revolucionáři, demokracie se snaží využít společenskou nerovnost jako motor pro pohyb společnosti vpřed. Podobá se to poznání sil atomového jádra: buď je můžeme použít k iniciování atomového výbuchu – revoluci, nebo mohou dodávat energii z atomových elektráren. Na každý pád je práce s nimi riskantní a je potřeba pevného ekonomického podloží pro konstruktivní stavbu, jinak vše hrozí neřízenou nukleární reakcí.

V demokracii vyžaduje práce se společenskou nerovností zvláštní opatrnost. Zatímco na jedné straně se musí posilovat nespokojenost s tím, co mám, a snaha dostat se kariérně výš a dál, a dávat tak životu mas smysl, na druhé straně je třeba do tohoto usilování zapřáhnout co nejširší veřejnost. Pokud zůstane někdo mimo tento proud, může se stát, že vyvolávaný přetlak snahy o vyšší životní úroveň bez možnosti jejího uspokojení se změní ve frustraci, že nemám to, co jiní, v závist, respektive nenávist vůči těm, co mají a co jsou společensky výš. Nejhorší je, když společnost začne produkovat takto nespokojené ve větší míře bez možnosti realizace vybičovávaných potřeb, k čemuž dochází zejména v období krizí. Pak vznikají i velké skupiny, které pro sebe nenacházejí perspektivu, zdá se jim, že „nemají co ztratit“ a mohou získat, co nemají, a obracejí se proti těm, kdož co ztratit mají. A je tu opět ono stále se objevující antagonistické schéma chudí x bohatí, které se stává hrozbou společenské destrukce a sociálního výbuchu.