31. Každý na svém místě

27. 10. 2011

Jestliže jsem posledně uvažoval o vnějších mechanismech, jež by nám měly zajišťovat přijatelný život, dnes k tomu přidávám konstatování, že nestačí vymezit jen vnější mantinely pro pohyb, to bychom se mezi nimi taky mohli utlouci, pokud v nás nezafunguje vnitřní regulace pohybu.

Co tím mám na mysli? To, že žádné zákony nemohou zohlednit vnitřní motivaci našeho jednání, že vždycky budeme pro okolí černou skříňkou a jen my budeme znát skutečné důvody našeho jednání. A protože je to tak, jde pak o to, aby i důvody našeho jednání byly dobré, přijatelné, morální, nesobecké, nepokřivené soukromými motivy (i když není vnější moci, která by nás k tomu mohla donutit).

Jen tak lze zajistit, že ze světa, ve kterém žijeme, nevznikne pro život nebezpečné místo, kde sice není dovoleno vše, ale je dovoleno vše, co není zakázáno. Tam, kde je dovoleno vše, co není zakázáno, je stále mnoho toho, co by zakázáno být mělo, ale co být zakázáno nemůže, protože je to buď nepodchytitelné, nebo by to zbavovalo člověka svobody.

Jde o oblast, v níž se může uplatnit pouze morální rozvažování, úvaha, co je dobré a co špatné, oblast, kde je nutné svědomí jako kompasová střelka v každém jednotlivém lidském vědomí, která mu ukazuje, jak jednat tam, kde mantinely jsou příliš široké. (Tak každý na svém místě vidí zevnitř své duše, co by měl, a odsud doceluje fungování mechanismů pro dobro vnějších, stačí, když bude působit tam, kam dosáhne, a nemusí se zabývat věcmi, na které nestačí; a čím víc nás takto bude, tím pro nás všechny lépe.)

A to je místo pro působení náboženství, jež cílevědomě vnitřně formuje člověka morálního, což bohužel nelze říci o masmédiích, jež dosud spíš rozbíjejí tyto konstruktivní snahy než naopak.