38. Úvaha o realismu

13. 5. 2012

Literární (uměleckou) praxí byly vypracovány v zásadě dva přístupy k realismu. Jednak lze realismus chápat jako takový způsob výstavby literárního (a obecněji uměleckého) díla, aby čtenář skutečnost jím zobrazenou ztotožnil s realitou. Druhý výklad pojmu realismus vede k takové výstavbě literárního (uměleckého) díla, aby svět jím vytvořený byl obrazem reality. Ačkoli by se mohlo zdát, že jde o totéž, není tomu tak. První přístup totiž umožňuje místo reality do mysli vnímatele vsadit realitu falešnou, zatímco druhý přístup proti takové možnosti bojuje. V prvním přístupu se realismus může změnit ve svůj pravý opak, ve falšování reality. Máme ovšem na mysli krystalické podoby těchto dvou přístupů. Ideální je ale jejich kombinace, kdy první přístup slouží přístupu druhému. Ne vždy je tomu tak.

Z historického hlediska myslím můžeme konstatovat, že realismus byl umělecký směr, který si vytkl za cíl zobrazovat (společenskou) realitu takovou, jaká je či byla. Základní metodou bylo vybrání a zobrazení typických představitelů toho kterého společenského spektra, vytvoření tzv. typů, které zachycovaly typické chování a typické osudy příslušníků společenských tříd a vrstev. Při tomto zobrazování pak realismus užíval všech tvárných postupů, které vedly vnímatele ke ztotožnění uměleckého obrazu s realitou.

Tyto tvárné postupy užívá se stejným cílem i současná umělecká tvorba, ovšem na místo typů v lepším případě dosazuje jedinečné osoby a zvláštní osudy, které nejsou ničím typické, ale předstírají to, v horším případě pak hrdiny zcela vyspekulované a nemající minimální oporu v realitě kromě toho, že jsou teoreticky možní. Ostatně nejsou to postupy nijak nové, ozkoušel je už dávno socialistický realismus a zřejmě i zde mají kořeny někteří hrdinové současných uměleckých děl. Takto lze v myslích vnímatelů díky sofistikovaným hromadným sdělovacím prostředkům přemalovat jakoukoli realitu, ať minulou, či současnou.