40. Tatínkova láska a vyšší moc

Fejeton

25. 8. 2012

Kdo ví, co vedlo dědečka Davida Ratha k tomu, aby zvláštně pojmenoval svého syna – Ratmír. Možná chtěl tím neobvyklým jménem odpoutat pozornost od příjmení, které přímo vybízí ke slovním hříčkám, a tak se je snažil nahradit slovní hříčkou, která by ho přebila. Kdo se může chlubit třípísmennou shodou svých jmen? Jen Rat. Rat. (ale jak se tak dívám, ani při tom neměl dědeček právě nejšťastnější ruku; jako by tím předjímal – svému osudu asi nikdo neuteče – to, z čeho si můžeme vybrat: radní, krysa nebo obojí).

Myslím, že více můžeme odvodit o tom, co vedlo tatínka Davida Ratha k volbě při hledání synova vlastního jména. Jistě si plně vědom tohoto počinu ze zkušeností se svým vlastním jménem, které podle všeho vzbuzovalo nechtěnou pozornost, vybral to, co podle něho nejlépe vystihovalo to, co k novorozenému cítil. Četl jsem si před dnešní nocí o D. Rathovi, že mu miliardář Janoušek nepřispěje na 14milionovou kauci, a pak jsem Davidovi „nemohl přijít na jméno“: marně jsem vzpomínal, co patří k jeho příjmení, marně jsem vyjmenovával abecedu – žádné písmeno se nehodilo. Dnes k jeho příjmení v souvislosti s jeho výpady v parlamentu cítíme nutkání připojit slovo soudruh (s. Rath), pasuje k němu i doktor (dr. Rath, v zadku drát), ale na Davida jsem si vzpomněl až uprostřed noci, kdy jsem se vzbudil po živém snu o svém synovi. Ujasnil se mi jím vztah R. Ratha k synovi jeho. Dosud si ze sna vzpomínám na tu synovu andělskou tvářičku lemovanou pážecími vlásky, kterou jsem pohladil a řekl jí prorocky: Ty jednou budeš větší než maminka a já. Kdo ví, odkud se jeho tvář v mé paměti vynořila z hlubin času jako drahokam v mé duši. A když jsem se probudil, napadlo mne jediné slovo: Láska. Ano, byla to tatínkova láska, co vedlo Ratmíra Ratha při jeho volbě a co jej vede i teď, kdy neváhá a dal by 14 milionů za synovu svobodu, kdyby je měl, když milovaný syn na to čeká tak, jak je od svého tatínka zvyklý.

Připomnělo mi to jinou scénu z dnešního večera u nás. Bouřka nabírala na síle, a tak se ptám syna: Nemám vypnout modem, aby nám nevyhořel jako posledně? Byl právě na počítači v plném zaujetí a potřeboval internet, a tak odpověděl nelogicky, že jsou to nekvalitní výrobky a že nic odpojovat nemám. Nedokázal jsem na to ze sebe vypravit nic jiného, než že je to vyšší moc, která nám káže při blýskavici vypojovat internet, a dával jsem mu v duchu ta nejstrašnější jména. Nedokázal jsem pochopit jeho předpoklad, že všechno kolem se přece musí podřídit tomu, co chce on, a řekl jsem si: Nechám věcem volný průběh, ať to třeba blesk vypálí, ať ho realita naučí. Chybí mu pokora, je zaslepený mocí jako každý moderní člověk.

A to platí i v případu Davida Ratha. Jeho osud podléhá řízení vyšší moci a čím dřív se poučí a naučí se pokoře, která mu tolik chybí, tím líp. Aby dokázal, že „rat“ v jeho jméně přese všechno znamená jen to, co je pěkné.