49. Alternativní světy

11. 12. 2012

Víra zaplňuje bílá místa na mapě naší zkušenosti. Někdo do nich kreslí lvy, někdo jednorožce, někdo víly, někdo anděly, někdo Boha, někdo nicotu, někdo pokračování toho, co víme; podle svého založení. Ve středověku mezi takové malíře bílých míst na mapách vedle sebe patřili Jan Mandevilla a Marco Polo. Prvnímu baštili i s chlupy všechny nesmysly, které si vycucal z prstu, druhému nevěřili, i když ve své zprávě z cesty do Číny říkal čistou pravdu. Dnes víme, kdo z nich si bohapustě vymýšlel a kdo nemluvil jen tak do větru. Jsou ovšem oblasti, kde to nebudeme vědět nikdy. Sem patří budoucnost (dokud se přes přítomnost nestane minulostí), život po smrti, duchové a mimosmyslové vnímání či co se fakticky děje za záclonou zpravodajství (pro nás se stanou jen ty události, které se dostanou do novin).

Různé způsoby vyplnění bílých míst vytvářejí pro nás různé světy, ve kterých žijeme. Jiný byl svět člověka ve středověku, jiný je svět člověka dnešního a ten má dokonce na vybranou z celé plejády alternativních světů. Proto má dojem, že si může vybírat a volit, ve kterém z nich bude žít, jehož vizi si nasadí jako brýle (ale pozor: oči si na ně zvyknou a už je nesundá, ba sroste s nimi). Ta mnohost je ovšem klam: všichni žijeme v jednom jediném světě – v realitě. Jak ale poznat, který z těch mnohých světů, jež se nabízejí, je realitou? Jak poznat, kdo je dnešní Mandevilla a kdo Marco Polo? Jak zjistit, která víra je opodstatněná?

Mezi malíře bílých míst patří i věda. Svými hypotézami vytyčuje souřadnice, podle nichž zaměřuje dosud neprobádané. Tam, kde nikdo nebyl, je pro ni místo, o jehož podobě nanejvýš dedukuje. Své hypotézy netvrdí jako fakta, jsou pro ni pracovním nástřelem. Jde o to, zda se spokojíme s tím, co vidíme, a vzdáme se výroků o tom, co je za obzorem.
Ovšem to, co je podle nás za obzorem, zpětně formuje pohled na to, co je bezprostředně kolem nás. A o to právě jde: o naše vidění světa tady a teď, jde o přítomnost, naše okamžité rozhodování, ve světě, který známe ze zkušenosti. Takový má význam vyplňování bílých míst: Dík malůvkám strašidel či rájů (tam kdesi) vidíme jinak i svou přítomnou situaci. Je možné vymanit se z vlivu těchto vzdušných zámků? Jedině kritickým myšlením – a tak jsme zpátky u vědy.

Ovšem ani věda se nevyhnula a nevyhýbá zprávám o lvech a jednorožcích. Za Němců jsme bydleli dík jejich vědě v zemské dutině, za komunistů jsme mj. využívali vědeckých výdobytků v podobě jarovizace. Můžeme potom vědě věřit? Ideologie si žádá svoji daň, a to zejména v politice (která prorůstá do všeho), kde platí zároveň Ano i Ne, podle toho, komu nasloucháte. Který ze spousty překřikujících se hlasů si vybrat jako hodný sluchu? Zástupy proroků z nás dělají zástupy osamělých jedinců, z nichž každý žije ve svém alternativním světě a těm druhým nerozumí. Tady má kořeny babylónské zmatení jazyků. Díky globalizaci budeme sice mluvit jedním jazykem, ale protože svět budeme vidět různě, vzájemně se nedorozumíme.

Původně jsem se hrozil falešných alternativních světů. Teď však vidím, že v takovém každý z nás žije, ať chce, či nechce. Má potom smysl plédovat pro některý z nich? (Osobně si stále myslím, že má – pro ten můj.)