50. Alain de Botton: Náboženství pro ateisty

2. 1. 2013

Asi si začnu všímat jména Alain de Botton. Od tohoto autora jsem na Vánoce dostal knihu Náboženství pro ateisty, a když jsem ji četl, říkal jsem si, že za mne udělal velkou práci, již jsem si sice uvědomoval, či spíš ji jen tušil jako potřebnou, ale mimo napsání krátké statě jsem v tom směru nic nepodnikl.

Okolnosti mne svedly k myšlence, že jde o obdobu Satanské Bible (což je po mém soudu text, který je v opozici vůči náboženství), že se touto prací konstituuje nějaké náboženství bezvěrců; i na to částečně aspiruje, ale největší přínos Bottonovy knihy lze shledávat v tom, že racionálně střízlivě hodnotí náboženství (judaismus, křesťanství, buddhismus) z hlediska potřeb, které naplňují (naplňovala) člověku a jež je zjevně nutné realizovat i v moderní společnosti. Tomu je věnována větší část textu, který tímto doporučuji k četbě.

Autor ovšem, jak jsem výše naznačili, v závěrech kapitol přichází s návrhy, jak toto poznání uplatnit. Ty se mi ovšem často zdají efemérní tak, jako Comteho představa Náboženství Humanity nebo za francouzské revoluce zavedený kalendář s desetidenním týdnem, a domnívám se, že se spíš prosadí nějak přirozeně a organicky (jako se mezinárodním jazykem stává angličtina na rozdíl od umělého esperanta).

Svědčí pro to např. vytváření „sekulárních svatých“, k čemuž slouží společenské mechanismy typu Nobelovy ceny, ocenění Spravedlivý mezi národy či státních cen a připomínání výročí různých událostí a osobností v médiích a vůbec sekularizování kalendáře (slavení jmenin místo svatých, státní svátky).

Jiný způsob přirozeného utváření mechanismů analogických církevním lze vidět v nově se konstituujícím oboru sociální práce nebo v rozvoji psychologických poraden. Chybí mi ovšem obdoba zpovědi, mechanismu, který vede k ustavování a posilování etického myšlení v člověku, toho, aby neustále hleděl na svět prizmatem hřích–dobro, aby neustále rozvažoval, zda koná dobře, a podřizoval tomu svoje jednání.

Je přitom zajímavé (nebo příznačné?), že autor opomenul takový důležitý fenomén moderní doby, jako jsou vševládná dnes média, jež mají podstatný vliv na výchovu, formování člověka. Může to souviset s tím, že právě média realizují, jak se zdá, přesně opačný projekt než ten, o který by nám mělo jít; že místo budování morální společnosti se podílejí na všeobecné demoralizaci a devastaci.

Co se týká Bottonových návrhů, není ovšem nezajímavý princip navrhovaného nového uspořádání škol či muzeí, např. doporučení studovat literaturu z hlediska výchovného přínosu pro studenty nebo řadit muzejní exponáty na základě tématu a nikoli takových hledisek, jako je historické období či výtvarná technika.

Z řady náhledů, podle kterých Botton zvažuje to, co bychom z výdobytků náboženství mohli a měli použít pro naši kulturu, bych se zmínil o jednom: Botton dochází k názoru, že je vhodnější náboženský realistický pesimismus než bezbřehý optimismus, do kterého nás tlačí ideologie dneška.

Hlavní slabinu konceptu „náboženství pro ateisty“, myšleno v intencích Augusta Comta, shledávám v tom, že nemá takového garanta jako náboženství přirozené. Bůh je přece jen Bůh a náboženství ukotvené v posvátnu, sakrálnu, má přece jen jinou váhu a stabilitu než budova postavená na lidském (příliš lidském) poznání. Ovšem i lidské poznání musí říci: Nevím, kde se vzal svět, a toto nepochopitelno se mu může stát mystickým základem jeho vnímání skutečnosti. Takto se nám vyháněné náboženství vrací zadními vrátky a ani nevíme, jak. Ale povýšené na úroveň současného lidského poznání.