52. Lež

11. 7. 2013

Mysleli jsme si, že s odchodem komunistického režimu přestane všeobecné oblbování, ale mýlili jsme se. Když to říkám, nechci mluvit o propagandě ve sdělovacích prostředcích (to je na samostatnou kapitolu), tam je to dnes jiné tím, že není tak zřejmá a jednoznačně identifikovatelná jako kdysi. Mám na mysli lež tam, kde jsme nebyli zvyklí ji čekat, v běžném životě. A je to lež podlá, tvářící se jako srdce na dlani, a přitom za zády chystající svým obětem to nejhorší.

Je s podivem, že si mohou slušné (aspoň podle jiných rysů) firmy dovolit předstírat, třeba že jste výhercem v soutěži, zatímco ve skutečnosti jde jen o vulgární marketingový tah. Ti, co tyto věci dělají, vědí, o co jde, ale ani to je neodradí od spolupráce, naopak, oni cílevědomě vymýšlejí, jak z lidí udělat hlupáky a jak je podvést, jak je donutit, aby dělali za každou, jakoukoli cenu to, co chtějí tito manipulátoři. Nachytat a nalákat, to je jediné, o co jim jde. A nikomu to nevadí, zákony našeho státu připouštějí nepoctivost, dokonce lže i ten stát, který by přece měl být zárukou poctivosti a solidnosti (ale není, stačí jmenovat druhý pilíř důchodové reformy, lákající lidi do nesmyslně nevýhodných podmínek, či propagovaný dysfunkční registr vozidel, abychom rovnou nevypočítávali korupční kauzy). Zásada Co není zakázáno, je dovoleno, dává volnou ruku všem lidem bez svědomí ve všech oblastech našeho života. Ptám se: Neměl by být svět kolem nás něčím jiným než továrnou na sofistikovanou lež?