56. Svět, ve kterém žijeme

30. 10. 2013

Stalo se mi, když jsem se potkal s povídkou Jana Weisse Dvě města, že jsem připadl na myšlenku, zda to není text ve své podstatě disidentský, skrytě, ale ideologicky publikovatelně se vyslovující ke stávající (socialistické) realitě. Začal jsem uvažovat, zda alegorie v ní obsažená (dvě města, jedno představuje odsouzeníhodný svět kapitalismu a druhé idylický svět socialismu) nelze chápat přesně opačně, než se to jeví na první pohled, zda v úmyslu autorově nebylo naopak ukázat fízlovský svět jako ten náš, a ten „svět za řekou“, svět budoucnosti jako svět za oceánem, Ameriku. (Odsud není daleko k myšlence, že možná právě pro tuto dvojznačnost nebyla povídka Fr. Tenčíkem  přijata k otištění ve Zlatém máji; ale je možná i úvaha právě opačná: že na závadu byla z bot čouhající tendenčnost.)

Ptal jsem se dál: Nepodsouvám tak Weissovi postoje, které nikdy nezastával? Viděl skutečně USA jako svět naděje? A pak jsem si uvědomil, že vždy v nás bude skutečnost rozštěpena vedví – na svět za řekou, svět naděje, a svět kritizovatelný a kritizovaný, totiž svět, v němž žijeme, bez ohledu na to, jaký ideologický nátěr těmto dvěma světům dáme. Ať už to Weiss myslel tak, či tak, realita, jež se mu prodrala do textu, promluvila tak silně, že přebila ideologický nátěr a čtenář sám si obraz adekvátně přiřadil k tomu, co znal z osobní zkušenosti.

Z toho mi nyní vyplynulo jedno: Vize světa rozpolceného na svět pokroku a svět minulosti už neplatí a svět problematický (na rozdíl od světa snů) je a bude jako celek vždy svět, v němž žijeme.

I takové důsledky, jako pád ideologického výkladového schématu, má nástup demokracie a globalizace.