6. Škola demokracie

26. 2. 2011

Ještě 3. července 2010 jsem se zlobil na ty, kdož rozhodovali o cenách elektrické energie, že se domlouvají přes veřejné sdělovací prostředky. Že nejsou schopni zasednout za jednací stůl a rozumně se dohodnout, aniž by do debaty vtahovali širokou veřejnost a znepokojovali ji. Pokud vím, veřejnost tehdy jen bezmocně přihlížela, ale nakonec to dobře dopadlo: vláda dojednala všeobecně přijatelné podmínky.

Zcela jinak to ale vypadalo kolem usilování lékařů z nemocnic o zvýšení platů, ve kterém se vláda a odbory vzájemně přetahovali a jejich neschopnost se dohodnout málem vyústila ve všeobecnou krizi zdravotnictví. A proto, když se objevila petice vyzývající strany k dohodě, jsem se k ní připojil i já. Nevím, do jaké míry petice ovlivnila další vývoj. Faktem je, že krize byla odvrácena. A myslím, že hlas veřejnosti sehrál svoji roli v té bezohledné bitvě dvou gigantů, a tehdy jsem sim uvědomil, že ona ta demokracie a její vyřizování sporů přes noviny má svoje kouzlo. Už zřejmě neplatí za komunistů šířené pořekadlo „Nemysli. Když myslíš, nemluv. Když mluvíš, nepiš. Když píšeš, tak nepodepisuj. Když podepíšeš, tak se nediv.“ Dnes to podle všeho platí naopak: „Mysli, mluv a piš. A když nepodepíšeš, tak se nediv.“