63. Snowden a my

21. 5. 2014

Není myslím výjimečné, když je člověk ve svém zaměstnání postaven před volbu jednat podle svého svědomí a dostat se do rozporu s požadavky kladenými zaměstnáním, nebo naopak se těmto požadavkům podřídit a jednat v rozporu se svým svědomím. (Volba je tu obtížná, ba téměř vyloučena díky existenční závislosti toho, kdo se v dané situaci ocitl.) Myslím si dokonce, že se popsané dilema stává všeobecně rozšířeným, že existují celé obory lidské činnosti, kde se vyžaduje potlačení svědomí na úkor poctivosti. Můžeme jmenovat např. bulvární tisk, finanční poradenství, pracovníky náboru zákazníků, prodejní agenty různých branží, pracovníky reklamy, ba i školství, kde se podivným praktikám vyučuje, apod., až po řadové zaměstnance, kteří musejí provádět a krýt podnikatelské levárny.

Projevem takového konfliktu je po mém soudu i případ Snowden, který nás donutil si tohoto problému blíže všimnout. Zde se poprvé pro širší veřejnost ukázalo, že nás současná společenská praxe uvádí do krize svědomí. Snowden by se stal ve své vlastní zemi vězněm svědomí, kdyby neutekl. Je ovšem otázkou, zda měl kam utéci. Jeho vlastní by ho zlynčovali, ale druhá strana mu z hlediska svědomí lepší osud nechystá. I zde se bude realitou trápit, a nyní už bez možnosti cokoli udělat proti tomu. Problém je v tom, že vlastní ho měli neprávem za zrádce, když se ozval jako svědek, když ventiloval svoje výhrady proti etablujícím se z jeho hlediska nepřijatelným praktikám. Že vlastní mu nedali prostor pro výhrady svědomí. Je ovšem fakt, že strana, u níž hledá útočiště, je ještě bezskrupulóznější. Je pro ni jen zdrojem z hlediska moci cenných informací o protivníkovi.

Co si počít ve světle jeho osudu? Uvědomujeme si jediné: není kam utéci. Režim je bohužel nastaven tak, že láme charaktery a nutí je počítat se (špatnou) realitou. Pokud to se nezmění, není nám pomoci.

K problému řešenému touto statí se vyjadřuje i film Rodina je základ státu, a to tak, že líčí dopad příliš loajálního postoje vůči zaměstnavateli. Snaží se přesvědčit diváka, že bílí koně ve firmě nemají šanci vůči bezpečnostnímu aparátu. I když víme, že policie funguje jen ve filmech, vypovídá Rodina přesvědčivě o mezích, jež by neměla únosnost svědomí zaměstnanců přesahovat. Pud sebezáchovy by měl každému naznačit, co už hraničí se zákonem a trestností.