67. Enšpíglův komplex

21. 6. 2014

Dovolte, abych zavedl tento nový odborný pojem. Označuje fakt, že člověk si automaticky ze dvou možných výkladů nějaké promluvy vybírá vždy ten neadekvátní. (Příklad: Enšpígl se ptá: Co z toho těsta mám napéct? Odpovědí mu ironicky: Třeba tajtrdlíky! A Enšpígl se ruče chopí doslovného znění a napeče tajtrdlíky místo rohlíků.)

Někomu by se mohlo zdát zvláštní a třeba i jako schválnost, že si vybíráme většinou ten špatný, enšpíglovský význam. Ve skutečnosti je to přímo zákonité:  člověk promluvy interpretuje podle sebe, podle svého kontextu, v němž je chápe samozřejmě jinak, než jak byly vysloveny (v jiném kontextu), takže přirozeně dává přednost svému výkladu než výkladu autorem zamýšlenému. (A navíc se sem nezapočítávají případy, kdy je vybrán výklad správný a prostě si možnosti špatného výkladu nevšimneme.) Enšpíglovský výklad je tedy pravděpodobný tak, jako je pravděpodobné, přes častý údiv, že to, co chceme, koupíme vždy až v poslední obchodě, který navštívíme. Pochopitelně: proč bychom chodili do dalšího obchodu, když už máme nakoupeno?

Pro ty, kdož se nad tímto textem vážně zamýšlejí, příklad dvojnásobného zafungování Enšpíglova komplexu:

Píšu mejl: Podívejte se prosím na svoje fotky. Odpověď: Žádné své fotky jsem nenašel. Já: Odkaz na fotky se vám nemusí načítat, pošlu vám jiný odkaz. Odpověď: Až teď jsem si uvědomil, že nejde o fotky, které jsem dělal já, nýbrž o fotky, na nichž já jsem. Už jsem si je prohlédl.

Výklad:

1. enšpígl: Adresát si neadekvátně vyložil význam slova své.

2. enšpígl: Já jsem si neadekvátně vyložil význam věty fotky jsem nenašel.

(Je to v podstatě řeč o voze / o koze.)